Článek
Práce pro dvě skupiny lidí.
První jsou mladí ve věku 18-20, kteří by chtěli získat zkušenosti, studenti, kteří na full time mohou pracovat jenom v létě, blázni a dobrodruzi s touhou po adrenalinu, kterého se jim doma nedostává…
Druhá kategorie uchazečů může být velmi různorodá, jedno má ale společné. Problémy. Každý, kdo spadá sem (a tedy vyhodnotí, že je o co stát, protože lepší než nic), je vždy nějakým způsobem v háji. Čerství i dávní absolventi nepoužitelných oborů (umělecké, teoretické, akademické), týpek rozdýchavající rozchod, další, jemuž doma zkrachovalo podnikání, jiný, který většinu dosavadního života strávil v kriminále. Přítelkyně posledního na sebe u jídla mimochodem prozradí, že přes zimu doma zlobí. Fetuje. Kolegyni zavřeli pobočku, kde roky pracovala, jeden dotyčný utekl z nefunkčního vztahu, další z provozu na tři směny, mě posledního června neplánovaně vyhodili z práce… Nikdo tu nejsme proto, že bychom o práci na ostrově snili odjakživa.
Mix věkem, jako i vrstvami společnosti, přesto docela fajn. Je tam i sranda a hlavně - výborná spolupráce. Takhle ohleduplné kolegy jsem dosud snad ještě nezažila. Když jeden stírá a druhý mu po tom musí přejít, dá si pod nohy papírové utěrky. Chlapi nám pomáhají s těžkými věcmi, my jim zas s titěrnými. Nejsme nejlepší kamarádi, ani moc volna spolu netrávíme, přesto si tohle nemůžu vynachválit.
Podobných brigád už jsem vymetla spoustu, takže mám srovnání. Zkraje jsem příjemně překvapená. Chvíli dokonce uvažuju, že o nich napíšu v dobrém. Že to lze jedině doporučit. To mě už mezitím dávno přešlo. Párkrát se to naopak natolik vyhrotilo, že jsem to chtěla - pod svojí změněnou identitou - udělat jmenovitě. Ať má ostudu, psychopat. Z toho nakonec sešlo taky, takže jen takto, neutrálně.
Trvá den, respektive dva, než se to člověk naučí. Směna v kuchyni u nádobí, druhá na place. Co kde je, jak se co dělá. Abychom byli univerzálně použitelní. Potom už je to jednoduché. Každý den stejné. Rutina.
Problém nastává, pokud chce někdo skončit. Obrovský, neřešitelný. Smlouvy na dobu určitou, s týdenní zkušební dobou. Během prvních sedmi dnů lze odejít kdykoli. Od osmého dne dál už jsme tu uvázaní - a to do konce sezóny. Kdo by si myslel, že tohle pojme jako přestupní stanici, než se mu ozvou odjinud, je na omylu. Šéf ho nepustí. Smlouvu prý nelze vypovědět. Chtěla jsem přesídlit za lepším výdělkem do Německa, proto to vím. Náklady, které s námi doposud měl (přihlášení, odvody, zaučení), by nám v tomto případě strhnul z výplaty. Když mi to vyčíslil, vydělala bych si za měsíc (v korunách) třeba tisícovku. „To je moje dobrá vůle, že vám těch tisíc euro platím. Klidně můžete dostávat jen pět set.“ říkal jindy. „Co tady zazní, je důvěrné. Jen mezi námi. Ceknete a vezete se,“ vyhrožoval mi u sebe v kanceláři. Nechali jsme to prozatím otevřené, že se ještě domluvíme.
V práci jsou kamery i se záznamem zvuku, aby věděl, o čem si s kolegy povídáme. „Abyste tu pak neseděla,“ vytkne mi předem. Preventivně. Když práce není, je třeba nějakou předstírat. Aby to viděl na kamerách.
Jednou týdně připravujeme jeden konkrétní dezert, chorvatské sladké jídlo. Válečky z žemlovkového těsta, kterého dostanu několik kilogramů. Musím ukoulet tenké, souměrné. Rohlíky na kostičky, které jsou součástí těsta, z nich nesmí vypadávat. Aby to bylo pořádně (jinak to příští směna předělává), trvá to dvě až tři hodiny.
Koulím a koulím, stále to hotové není, k tomu mám vytírat a mýt nádobí. „Já to nestihnu,“ chci se domluvit s nadřízeným. - Vysměje se mi do očí a přidá další úkol. Abych to „stihla“, kuchař potají zbytek těsta vyhodí. Připadá mi to idiotské, ale moje suroviny to nejsou. Já jsem se domluvit chtěla. Přebírám, co se osvědčilo - pokud je těsta moc, další týdny zbytek automaticky házím do koše. Když není vůle dohodnout se, stresovat se nehodlám.
Když tuto piplačku dostane za úkol kolega-chlap, jdu mu pomoct. Beztak mám na place hotovo. A hlavně vím, jak je to strašné. Zdlouhavé. To do večeří, kdy se má vrátit ke dřezu, sám nemůže stihnout. Co ovšem neznám, je - šéfovo předchozí opatření. „Pokud by ji to napadlo, tak to výslovně zakazuju,“ měl k tomu pronést. Tondovi tedy oficiálně pomoct nesmím.
Přistiženi, oba s rukama zapatlanýma těstem, od šéfa dostáváme vynadáno. Snažím se v klidu vysvětlit mu, že je to práce na celé odpoledne. V jednom tři hodiny, mám to mnohokrát vyzkoušené. Že to rychleji nejde, pokud to zítra nemáme předělávat. - Prý jsme pomalí, děláme lážo plážo, hlavně si při tom povídáme… „Já jsem norma,“ pokračuje. Naprázdno předvádí, že koulí místo nás. Rychle. Jako by dělal pantomimu. „Stihnu to za hodinu. A když to stihnu já, tak musí každý,“ dostává se do varu. „Tak že to neděláte vy?“ podivím se.
Žádné limity, hranice, pravidla. Nic není přes čáru. Jak se do lesa volá…
Pár dní poté se zeptám, kdy můžu odjet do Německa. Stále mě pustit nechce, a - rád by pochopil, co mě tam táhne. „Peníze, jenom. Gastronomie mě nezajímá v Chorvatsku stejně jako v Německu nebo kdekoli jinde.“ - „Tak já vám přidám,“ vypadne z něj. Několik stovek euro. V tom případě můžu zůstat. Bude to pro mě výhodnější.
Jak týden postupuje, je zase den, kdy se připravují ty hrozné válečky. „Kuchařka říkala, že vy je děláte nejlíp,“ přichází šéf. „Tonda vás vystřídá na place, než to uděláte.“ Tentokrát z těsta nic nevyhodím - mám času, kolik potřebuju. Šéf jednou prochází kolem, poslouchám u toho něco na mobilu, cosi přátelsky prohodí a pokračuje dál.
Omluva/vysvětlení, kdyby to někoho napadlo, se nikdy nekonalo. K žádné z těch vyhrocených situací už jsme se nikdy nevraceli. Jako by se to nestalo. Vesele konverzujeme o moři, o počasí, nebo šéf komentuje, co si dáváme k jídlu a přeje nám dobrou chuť.
Zatím neříkat hop, do konce sezóny ještě několik týdnů zbývá. Teď to však vypadá, že už to nějak doklepeme. Že se to nejspíš docela uklidnilo.
Jistě to nelze plošně doporučit. Kdyby měl člověk k práci i jiný vztah než jen pragmatický (výplata, jídlo, bydlení - vytřískat z toho co nejvíc), pokud by nechtěl riskovat, že o ni přijde, nejspíš by tohle nedělal. Samotné by mi bylo příjemnější mít šéfa, kterého můžu respektovat a s nímž se normálně domluvit dá. Když to však nejde, nezbývá než se přizpůsobit.
A doufat, že časem se posunu dál, abych už podobné věci neměla zapotřebí.
