Článek
...aby přes víkend u mámy nebyly o hladu.
Pochválím zodpovědnost a domlouváme se, že to prozatím necháme být. Když to technicky nejde.
„Příměstské tábory,“ dozvím se na dotaz, co to má být. „Hrůza, byli jsme donuceni tam chodit,“ pokračuje dívka.
„Aspoň se ulijete ze školy,“ snažím se najít nějaké pozitivum. To se však pletu. „My školu nemáme, máme prázdniny,“ vysvětluje. „Oni nám prostě na celé prázdniny dali tábor.“ Povinně. V šestnácti letech.
„A pak nás stejně nepustí ven, protože musíme dělat i věci tady,“ dodává Míša otráveně.
Za celé prázdniny - s pololetními celkově deset dní - jim prý tak zůstanou pouze dva nebo tři dny, kdy mají opravdu volno, které si mohou trávit po svém.
U malých dětí bych to asi i pochopila. Tady jen konstatuju, že dětským domovům nerozumím, tak bych se raději neměla vyjadřovat. „Kdybych já byla ředitelka, tak by to tady vypadalo úplně jinak,“ uzavře diskuzi Míša.
Řeč se přesune na jejich mámu. Ta je nebije, netrápí, neponižuje, naopak - vztah mají dobrý. Holky k ní chodí rády (a chtěly by tam nastálo), totéž si přeje matka. Otázkou je, jestli si do léta bydlení dovede dovybavit a hlavně - jestli dělá dost. Občas mě napadá, jestli (krom toho, že chodí do práce a platí nájem) vůbec něco dělá…
Přesto je výhled následující: Všechny čtyři by k ní na léto měly jít. Zkušebně, celé dva měsíce - jestli to máma zvládne. Tak to alespoň momentálně vypadá, tohle jim řekla sociálka. (Já jsem záloha, které v případě potřeby zavolají.)
„Stejně z toho ale mám divný pocit,“ podotkne Míša.
Tahám z ní, co tím myslí. „Mamce tam stále chybí hodně věcí jako skříně, postele, pračka, mikrovlnka,“ líčí dívka. „Proto si myslím, že to bude problém. Že to máma za těch pár měsíců nestihne sehnat.“ Prý ji už dávno prosila, aby se zkusila někde poptat. „Já ale už nechci ostatní lidi zatěžovat našima problémama,“ uzavírá.
„Třeba to ale zvládne,“ připouští Míša i možnost opačnou. Prý se teď máma hodně snaží. [To by mě docela zajímalo jak.] „Kdykoli získám nějaké peníze (kapesné, dárek), snažím se vracet, pokud mám vypůjčeno, nebo pomáhat,“ vysvětluje mi puberťačka. „Než abych si kupovala nějaký kraviny, tak to dám radši mamce, aby měla taky něco navíc, kdyby potřebovala.“
Od holek je to hezké, zároveň zoufalé. Marné. Jako to věčné půjčování. Když to pak nemají z čeho vracet. Jejich jediným příjmem je kapesné v dětském domově.
Maminka na to není sama, má (mladého) přítele. Ten s ní normálně bydlí, holky ho znají. Pokud vím, tak spolu dobře vycházejí. Nejsem odborník, ani do toho tolik nevidím, mám jen útržkovité informace. Příliš to nedokážu posoudit, celé to působí protichůdně. Za OSPOD na dobré cestě, holky naopak skeptické. Ne že by se mě na názor někdo ptal. Když o tom přemýšlím, nevím, jestli tu osobu litovat, nebo odsuzovat. Zda je opravdu zoufalá, protože se jí - navzdory maximální snaze, kdy vážně už všechno vyzkoušela -, skutečně stále nedaří (a tedy by pomoc potřebovala), nebo jen sedí s rukama v klíně (eventuelně s cigaretou/lahví/stříkačkou) a čeká, až bude zachráněna. Pasivně, zvenčí - aniž by vyvíjela jakékoli úsilí. Neumím se rozhodnout; přijde mi, že to může být tak i tak.
Nejen že v ČR existují (nějak fungující) sociální služby různých možností (v charitě bezdomovcům jednorázově propláceli třeba vlak), pomáhat chtějí i jednotlivci. Občas je nutné zapátrat, na co má člověk nárok, a trochu se snažit. Aktivně. Z toho, co sem tam napíšou holky, nejsem úplně přesvědčená, že to ta paní dělá.
Nejsem si jistá ani tím, jak moc mám dělat já. Pomoct někomu, kdo je úplně v háji, je skoro samozřejmé. Na druhou stranu, sama jsem - jen s mírnou nadsázkou - zrovna tak sociální případ. Rozhodně nejsem v situaci, kdy bych trvale měla řešit druhé. Pověsit si je na krk. To mě napadalo už u těch paland a - je to tady. Jenom malinko se zpožděním, protože holkám už je to hloupé.
Za půl dne mi to nedá. Postele, skříně i pračka jsou věci docela velké. Nákladné, a i organizačně složitější. Ale taková mikrovlnka? Letmo se mrknu, jaká se situace. Dá se to poslat poštou?
Nacházím novou (!) jen za pár stovek. - Hračka, zjistím vzápětí. Hned mi to bylo divné.
V bazaru ovšem ráz na ráz - dokonce ve městě T., kde holky a máma žijí. Během minuty domluveno - má celou pozůstalost a byl by schopen jim mikrovlnku dovézt. Nějaký ochotný pán. Tohle je tedy vyřešeno. Zítra ji bude mít. Přímo do bytu, pod nos.
Nejsem žádný génius, bylo to hned. Extrémně rychlé, jednoduché. Přečíst pár jednořádkových inzerátů. Tohle by přece snad taky dokázala…
Udělala jsem to ráda. Na seznamu, o co vše někoho prosit, si mikrovlnku můžou škrtnout. Až budou na víkend u mámy, můžou ji používat. Sama sobě teď nařizuju, že - stačí.
Vybavení ložnice rodičů nebude to hlavní, po čem jde sociálka. Co ji podrobně zajímá, když přijde na kontrolu. Aspoň myslím. Ale taková pračka? Když mají čtyři děti -. Bydlí už třetí měsíc, s přítelem oba pracují. Proč ji neshání ze všeho nejdřív?
Aniž bych chtěla vytvářet konspirace nebo té paní podsouvat nekalé úmysly, když se nad tím zamýšlím, napadá mě i teorie následující: Nemůže to být také tak, že pračku nemají schválně? Že si ji záměrně nepořídí? Že jí to takhle vyhovuje? Aby si pojistila, že jí ty děti nedají? Mít je jen na víkend (každý druhý) a v týdnu na jedno odpoledne je možná docela pohodlné. Říkat jim lásko a Co jste dnes obědvali? (Běda, pokud to bude stejné, jako předchozí den! Bez ohledu na to, že sami by dětem dali - v lepším případě - gothaj s rohlíkem. - Výborně parodovat uměla rodiče jedna bývalá kolegyně, která dřív pracovala v divadle.) Když s nimi není, ví, že jsou v teple, dostanou najíst, je o ně postaráno. V děcáku/u babičky. A sama má klid.
Podobně jako lahev a stříkačka, i tyto úvahy jsou hnusné. To si moc dobře uvědomuju. Jen se jim prostě neubráním.
Když člověk pořádně nemá informace, lze se jen domnívat. Možností bude milion. Třeba má deprese, cítí se hrozně a potřebovala by odbornou pomoc (psycholog, psychiatr)? Nebo adiktologickou, protože - i když není skrz naskrz špatný člověk -, trpí závislostí a drogy bere? Nebo dluhovou, protože exekuce? Ať by to bylo cokoli, chce to vyřídit ze všeho nejdřív. Až potom řešit děti.
Těžko říct, jak je to doopravdy.
Za mě rozhodně celkem nejasné. Divné.
Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Jestli mi v létě zavolají.
Poznámka:
Jedná se o text na pokračování. Tato platforma dnes už bohužel nepřipouští přehledné číslování dílů, tak se to musí obcházet.
Příběh je skutečný; z důvodu ochrany osobních údajů byla jména změněna.
ZDVOP = zkratka pro Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.
ZDVOP je příšerné slovo, proto je v tomto významu v textu používáno označení klokánek. Bývají brána jako synonyma. S tím klasickým, známým Klokánkem FOD to nemá nic společného (než to, že se zabývají tímtéž).
Autorka (37) pracuje střídavě v gastronomii a v sociálních službách.
