Článek
„Potřebuju se dostat do přístavu, odkud se jezdí na Amrum,“ žádám po telefonu taxislužbu. „V kolik vám odplouvá loď?“ ptá se taxikář, když mě nabírá před hotelem. To nevím, jen jsem si vygooglila, že tam nějaké jezdí. „V poledne, “ najde obratem. „Tady si koupíte lístek,“ ukazuje, když se v přístavu loučíme. Kiosek však má zavřeno, zjišťuju zaskočeně. Zkusím se zeptat v jakémsi rybím občerstvení - jeden německy nerozumí, další s ruským přízvukem rukama naznačuje kola. Oblouky, ze kterých opravdu moudrá nejsem. Na parkovišti zahlédnu onoho taxikáře, co tady ještě pohledává? „Odsud dnes žádné trajekty neodjíždí, “ hlásí, co právě vygooglil. Letní sezóna (s denním provozem lodí) prý ještě nezačala, prozatím přepravují pouze o víkendu. Nejdříve tedy zítra. Tak to se nepovedlo. Co budu dělat?!
Rychle mu objasním situaci - cesta za prací na ostrově Amrum, kde mám zároveň taky bydlet. Roky podnikal v hotelnictví, v oboru dodnes má spoustu známých. Nyní je začne obvolávat. Jeden by místo měl: Noc za šest tisíc (korun). „Že byste na Amrum jela zítra,“ navrhuje. Ještě pár kroků a jsem na mizině. Už vidím, jak píšu mamce o peníze. To ve svém věku opravdu nechci… „To je bohužel na mě moc, “ říkám popravdě. Pán to nevzdává, dál někam volá. Přitom přemýšlí, jak to vyřešit jinak. Další noc na Syltu společně zavrhneme, nemůžu si to dovolit. Domlouváme se, že mě - trochu absurdně - odveze zpátky na nádraží, odkud bych s tiketem Schleswig-Holstein (levný, regionální) dojela do X a dále do Y autobusem. „Tam máte druhý přístav, odkud i mimo sezónu ve všední dny plují trajekty.“ Takhle to vymyslel, zjistil, naplánoval. „Na chvíli vypnu taxametr,“ dodává.
Místo mozku peníze, místo srdce peníze, ty tvoří i jejich DNA. Finance na prvním místě. Typický Němec je zvláštní. Divný, upjatý, odměřený. Nelidský. Rozhodně není v pohodě, chápavý, sympatický. Tohle se o nich ví, xkrát jsme je v tom duchu se ségrou probíraly. Obecně takoví jsou. Tedy většinou. Tento nesmírně hodný taxikář, bývalý hoteliér, můj dnešní zachránce, je totiž - Němec!
11:50 Westerland. „Lístek si kupte u kasy,“ ukáže rukou směrem do budovy, když mě vykládá na nádraží.
Půl hoďky vlakem, pak čekám na autobus. „Až v létě“ dozvídám se. Řidič jiného, stavící vedle, mě posílá zpátky na nádraží. Na jeho jižní část, sto metrů naproti té, z které jsem přišla před chvílí. Další čekání za severního větru -. Připojuje se ke mně nějaká starší paní. Jede na výlet na ostrov Föhr, protože - získala výhodný Tagesticket. Denní jízdenku, která stála jen tolik a tolik, líčí nadšeně; dáma je z Německa, samozřejmě. Ve vlaku, kde jsme si sedly spolu, mě nabádá, abych si u průvodčí koupila lístek na trajekt. V přístavu potom nebude čas. Ví také, kolik by přesně měl stát. Průvodčí lístky skutečně má, tak si hned jeden pořizuju. Ovšem: za vyšší cenu, než se spolucestující domnívala. Nevadí, peníze (naštěstí ještě nějaké) mám. Ji to však rozhodí, vykolejí, po zbytek cesty má potřebu rozdíl mi vysvětlovat.
V přístavu mi někdo poradí, kam se obrátit, když se mi nedaří jízdenku naskenovat. Pár kroků od turniketu, vedle k okýnku. Pak už poklidná plavba na ostrov Föhr, kde část cestujících vystupuje, a pokračování na Amrum. Po páté večer (!) s bagáží slavnostně stanu na ostrově, který je na mapě hned vedle Syltu. Vážně bych nečekala, že mi to zabere celý den!
U přístavu už čeká autobus, který nás za tři eura doveze do cíle. Vesnice Norddorf, kde hotel leží, má zastávek víc - řidič mi podle názvu budoucího pracoviště doporučí, v které vystoupit. Od čtvrtečního rána, kdy jsem vyjela z Altenfelden, uplynulo 36 hodin: v šest večer zdárně dorazím do hotelu.
Spolucestující, náhodní kolemjdoucí, dělníci v montérkách u nádraží, průvodčí, řidiči, taxikáři. Nebo snad osud/karma? :) Rozhodně nejsem žádný esoterik; místy to ovšem skutečně působilo, jako by to tak mělo být. Že mi - naprosto cizí - lidé, které už v životě neuvidím, nezištně pomůžou právě v tu chvíli, kdy to opravdu nutně potřebuju. Kdy bych - bez jejich přičinění - byla úplně v háji. Jistě bych nakonec taky přežila, vše nějak vyřešila, ale - za jakou cenu? Finančně dražší, organizačně složitější, mnohem víc stresu a nervů. Cesta náročná - výrazně delší, než na mě z mapy působila, cenu jsem taky zrovna moc neodhadla. Přesto dopadla dobře. Právě díky těm mnoha hodným, ochotným lidem, kteří pomohli s maličkostmi, a obrovskému podílu pana taxikáře jsem v pořádku na místě. I kdyby to v práci nakonec mělo být strašné, vydržím tentokrát nějakou delší dobu. Tuto šílenou, dlouhatánskou cestu si hned tak zopakovat nehodlám.
Je to necelý týden, co jsem naposled záchrannou akci podnikala. Přišli s tím sami, byli aktivní, taky se finančně podíleli. Zadařilo se, věc jsem sehnala, obtelefonovala, zařídila. Klaplo to na jedničku. A teď jen sklízím.
Když člověk udělá něco pro druhé, nejen, že se mu to po právu vrátí - ve stejném rozsahu, jakoby na oplátku. To, co - ve chvíli nouze - získá, kolikrát mnohonásobně převýší pomoc, kterou sám původně poskytoval. Během své cesty jsem to na vlastní kůži průběžně zažívala - v dobrém, ve velkém, vždy přesně v krizovém okamžiku. Moc všem děkuji, vážně mě společně zachránili. I když to nedělám cíleně kvůli tomu, i když je člověk v očích většiny za magora, znovu si připomínám, že - pomáhat ostatním je správné.
Takže: Pomáhejme, jak jen to jde! I když se třeba v tu chvíli zdá, že se to nevyplatí.
Autorka (37) pracuje střídavě v gastronomii a v sociálních službách.
Poznámka: Určitá jazyková nekorektnost je dána stylem vyjadřování autorky, případně literární nadsázkou v zájmu čtivosti/zábavnosti textu; autorka obecně žádné xenofobní ani podobné jiné tendence nevykazuje.
