Článek
V šest ráno vyrážím z Altenfelden - vesnice, kde je ta restaurace, nad níž jsem měla byt. Klíče do schránky, jak jsme se se šéfem domlouvali, a hurá do Lince. Tři čtvrtě hodiny autobusem. Z Lince pak vlakem hodinu do Salzburgu, včera se výrazně ochladilo, chumelí. Přesto vše jede podle plánu, v Salzburgu přestup na Mnichov. Cestou z technických důvodů stojíme kdesi v poli, do cíle dorazíme se zpožděním. Jen osm minut, což ale bohatě stačí k tomu, že mi ten další ujede. - A je to v háji! Jízdenka, výhodně zakoupená, byla vázaná přímo na něj, na jiný použít nelze. Nedá se svítit, musím si pořídit novou. Uštvaná, jak jsme to s bágly (naivně) dobíhali, ověšená zavazadly, se rozhlížím po pokladně. V dosahu, zdá se, žádná není, jsou tady davy lidí, rozhoduju se tedy koupit si jízdenku online. Z účtu mi odejde 149 euro (necelé čtyři tisíce korun), na mail dostávám potvrzení, ovšem - jízdenka žádná nepřichází. Se starou, neplatnou, a novou, která zůstala kdesi viset, neboli bez jízdenky nastupuju na další vlak. To jsem zvědavá, co s tím teď uděláme. - Omlouvám se, vysvětluju situaci. „Proč jste to nestihla?“, ptá se průvodčí. Uvádím zpoždění předchozího vlaku. Zjevně nemá chuť řešit technické nedostatky okolo nové -: „No tak v tom případě tahle platí“, cvakne mi starou jízdenku. Sice jsem (bezmála) čtyři tisíce zbytečně vyhodila, ale - můžu jet dál. Osm hodin na jednom místě, sedadlo u okýnka, na sever, do Hamburgu. Když - opět později - po osmé večer konečně dorazíme, hrnu se - s mnoha dalšími - k informacím. Paní mi tiskne spojení: příměstským vlakem (S-Bahn) do stanice Hamburg - Altona. Velice známá z hlášení na nádražích, nyní ji osobně navštívím. Na cestě 14 hodin - a zdaleka nejsem v cíli. Z nástupiště, na které mě poslali, však nic nejede! Prý tam probíhá rekonstrukce, tak je dnes všechno jinak. Schody nahoru, schody dolů. S krosnou, kufrem a dalšími zavazadly se tedy zase vracím. Náhodní kolemjdoucí na moji otázku hledají na mobilu, na třetí pokus stojím konečně na správném nástupišti; záhy skutečně vystupuju v Altoně. Odtamtud vlakem, který - odjíždí mimořádně z jiného nástupiště (tedy ne z toho, které je psané na tabuli), sdělí mi sama od sebe nějaká paní. Dál ještě výlukovým autobusem a znovu na vlak. Na druhé nástupiště. Schody nahoru, schody dolů, tentokrát dřevěné. „Pomohl bych vám, nebo to zvládnete sama“, ptá se, nebo spíš konstatuje jakýsi chlap, když mě na schodech míjí/předbíhá. Půl jedné ráno, už toho mám opravdu po krk. Moc jsem to nepochopila - jediné, co ho omlouvá, je - že má sám taky zavazadla. Minibatůžek a minikufříček, zjistím vzápětí, když se, s jazykem na vestě, doplazím za ním. Tak to ho neomlouvá. Idiot. To mohl radši mlčet. Po nekonečné cestě v půl druhé ráno vystoupím naposled z vlaku: Westerland, nádraží na ostrově Sylt. Hned před ním stojí taxi, za chviličku jsem v hotelu. Řidič mi nese část zavazadel, taky ochotně ukazuje, kde najdu klíče. (V šuplíčku před budovou. Hotel je samoobslužný, bez recepce.)
Krásný, útulný, sprcha a spát.
