Hlavní obsah
Příběhy

Pracovně v Německu na ostrově. Money, money, money

Foto: Pixabay

„Hotovost nebereme, platit lze jenom kartou,“ hlásím, s čím náš ředitel nedávno přišel. Chce to pár týdnů zkusit. „Tohle se zavádí, pokud personál krade,“ dostávám vysvětlení.

Článek

Dotyčná zákaznice, Němka v důchodovém věku, ihned připojí příklad z okolí: „Tam u Itala je kvůli krádežím všechny vyházeli - kuchyň, i lidi z obsluhy.“ „My, pokud vím, nekrademe,“ pokusím se nás hájit. Tak to prý ani nemyslela. „Jen je to prostě docela běžné,“ dodává.

Sobota uprostřed léta, stánek s rybami. Oficiálně pracuju od dvanácti; abych stíhala, dorazím radši o něco dřív. U směn nad sedm hodin (což je ta dnešní), automaticky strhávají pauzu, tak si ji aspoň napracuju. - Takhle jsem to tu včera nenechala, tady snad někdo byl?! - Prkýnka posunutá, v (jinak úplně prázdném) koši papírek. Jakýsi obal - přípravek na čistění stříbra. Nastoupí na mě ve dvou, jako v nějakém hloupém seriálu. Oba v oblecích s kravatami. Ředitel, s kterým se denně potkáváme, a - někdo další. Taky vysoce postavený, už jsem ho tady viděla. Možná že přímo majitel? - Prý to tu přes noc zůstalo odemčené: „Jak nám to vysvětlíš? Zrovna tak nebylo zamčeno na recepci, “ vychrlí jedním dechem. Jako prodavačka ryb s recepcí nemám nic společného, to by snad mohl vědět, a - „Stánek jsem večer zamykala.“ Lidí sedících na terase jsem se ptala, zda chtějí ještě pití. Poslední kolo, než půjdu domů. Pak jsme se loučili, měla jsem klíče v ruce. Tím jsem si jistá. „Ohledně recepce se musíte zeptat recepčních,“ poradím mu. „Někdo tu zjevně něco dělal,“ na důkaz vylovím z koše ten obal. - Nereagují nijak, pouze odejdou.

Na ostrově, kde pod vlivem větru xkrát do týdne padá internet, což vždy vyřadí celý systém - dočasně nejdou tiskárny, v kuchyni nevyjíždějí objednávky a taky přestanou fungovat platby kartou, je nápad zrušit hotovost naprosto lichý. Není to v praxi použitelné. Než se zas servery nahodí, nelze zaplatit jinak. Krom toho většinu našich zákazníků tvoří důchodci 80 plus. U sebe často právě jen peníze v hotovosti. Celý ten nápad je tedy úplně nesmyslný.

„Je to perfektní,“ připadá řediteli, když to s ním po pár dnech řeším. Přišel s tím on, takže odmítá přiznat, že to moc nedomyslel. Jeho ego to nezvládne. Kolegové v rozhovorech na stejné téma zrovna tak nepochodí. U ryb je nakonec hotovost ponechána; peníze nadále přijímáme sem tam i v restauraci, kde se oficiálně nesmí. Vracet musíme ze svých, erární drobné nám se zavedením tohoto pokusu odebral.

Opět vypadl internet, v kiosku nelze platit kartou. Zkoušeli jsme to opakovaně, pokaždé neúspěšně. „Momentálně jen hotově,“ omlouvám se. „Vždycky tu platím zásadně kartou,“ rozčiluje se nějaká zákaznice. Nevěří mi. Nejspíš mě podezírá, že si vymýšlím, abych ji mohla okrást. Nakonec si nic nedá - celý dialog zopakujeme třikrát, načež se nakvašeně odporoučí.

Záhada onoho sobotního dopoledne vzápětí obratem vyřešena: „Ráno se tady stavoval Helmut (technik na trubky, pozn.),“ hlásí údržbář, když se potkáme. Hned jdu s tou informací za ředitelem. Protože nikde není, napíšu mu to na WhatsApp. Odpověď žádná nedorazí; když se za půl dne objeví, znovu to zopakuju. „Ok,“ vyleze z něj.

Za dva dny dělám snídaně. Vajíčka si zrovna nabírá známý obličej. Takový povědomý, aspoň myslím. „Jste to vy?“, zkusím to. Majitel, nebo ten někdo seshora. Převyprávím příběh s čištěním trubek, což ostatně dokládal už ten papírek. „Aha, gut,“ odvětí pouze. Tak je to on.

Nejen, že se mi nikdo neomluví, nezmůžou se ani na tak to jsme vyšilovali zbytečně nebo něco podobného. Vidí v nás jenom roboty. Hej počkej z východu, který jim ještě má být vděčný za možnost vydělat si.

Zeměpisně se Česká republika nachází ve střední, v rámci nekvalifikované práce býváme tradičně považováni za Evropu východní.

Pána v podstatě neznám, pouze se tady párkrát mihnul. Jiné to bylo se šéfem. Než jsem ho odhalila, dobu mi v počátcích připadalo, že s námi jedná s respektem. Ředitel působí velice pohodově, je pořád samá sranda. Taky dost mluví. Zkraje jsem měla tendenci tomu, co vykládá, věřit. Časem jsem ale pochopila, že je to jenom maska. Taková póza pohodáře. Skrývající lidského ubožáka, který jen druhé využívá. Jeho vyprávění představuje pouze proud slov, který nic neznamená. Byť podávaný přátelsky a obsahově konkrétní.

Pěkným příkladem je lednička pro personál, kterou prý v budoucnu dostaneme. Poslouchali jsme to tři měsíce. Dnes už ledničku mám, koupila jsem si na Amazonu. Nějak mi postupně došlo, že tady zůstane u pohádek.

„Ty umíš [německy] číst?“ - Běžná reakce, pokud mě spatří s knížkou. V představách německých kolegů, nadřízených i zákazníků v Československu žijeme na stromech.

Co se jazyka týká, při každé příležitosti zdůrazňují, že moc německy neumím(e). To je svým způsobem sice pravda; zároveň srovnání rodilý mluvčí x cizinec, který má jejich řeč naučenou, nikdy nebude fér.

Kolikrát nastane bizarní, nepříjemná situace, která je myšlená přátelsky. Pozitivně. „Vy jste tu byla včera večer,“ (když si dávali u krbu víno), „a jste tu zas,“ diví se starší pár u snídaní. „To jste se asi moc nevyspala.“ Překvapivě mi vykají a - paní podává deset euro.

Ve chvíli, kdy je v obchodě použiju, už na jejich původu nezáleží. Budou se pochopitelně hodit. Dostávat dýška ze soucitu je přesto strašné.

Podobně nepatřičně, ne-li až nedůstojně, vnímám dělení prasátka neboli spropitné ze snídaní. Mně je 37, Polákům přes 40, kolega z kuchyně za chvíli půjde do důchodu. U dvacetiletých studentů na brigádě by tohle bylo v pohodě; v našem věku mi to prostě připadá divné - a bude jen hůř. I když se peníze hodí.

„Sedím na louce před hotelem a dala bych si kávu,“ přichází paní po snídaních. Zrovna se čistí kávovar. „Za deset minut,“ vysvětluju. Prý se za chvilku znovu staví. Jen co je přístroj nachystaný, vrhnu se na to. Hrnek jí nesu ven. Ta má však mezitím před sebou kelímek, došla si naproti k Pákistáncům. Měla jsem za to, že jsme domluvené… Asi jsme byly, když to tu dotyčnou zaskočilo. „Tak si ho vypij ty, já ti ho koupím,“ nabízí mi. Kvůli žaludku se kafi s kofeinem už roky vyhýbám; kdybych ho pila, tak si ho normálně dám. Bez potřeby charity ze strany zákazníků. Tohle je v klidu, v tomhle nás jako lidi berou. Jíst a pít můžeme průběžně, i mimo oficiálně stanovené časy. Tím spíš to, co by se jinak vyhodilo.

Celkově je tu zdánlivě pohoda, přátelská atmosféra. Žádný mikromanagement, jako jsem zažila jinde. „Jak to liješ ten džus do skleničky? Dělej to trochu jinak“, „Jak to vysáváš? To musíš takhle.“ Kontrolle muss sein, říkali tomu. Nedalo se to vydržet. To tady není. Tady nám důvěřují, že tu obyčejnou, nekvalifikovanou práci zvládneme, aniž by sledovali každičký detail.

Problém je v tom, že ti samí nadřízení nám pak nevěří ohledně peněz, klíčů atp., že nás vnímají jako někoho, kdo lže, podvádí, krade a kdo si zároveň nechá vše líbit. Protože to má zapotřebí.

Velmi záleží na té výchozí pozici daného jednotlivce. Aby to člověk mohl dělat, je nutné být skutečně úplně v háji. Nemít alternativu. Nemít žádnou svou profesi a za sebou zkušenosti typu Kdykoli žiju v Česku, je to finančně obrovský stres. Případně nějaký jiný příběh. Pak se to vydržet dá.

Peníze jsou zde motivační, oproti jinde lepší. Teď v létě, při šestidenním pracovním týdnu, beru čistého 47 tisíc. Poté, co už mi strhli za bydlení. Plus k tomu dýška - někdy jen symbolická, jindy znatelná.

Pokud bych měla možnost dělat doma nějakou zajímavou práci, kam chodím ráda a kterou považuju za smysluplnou, kde si zároveň mnoho nevydělám, nejspíš bych volila to. Myslím, že bych nedokázala dělat poskoka na ostrově. Vzhledem k tomu, že takovou možnost nyní nemám, se to dá zvládnout. Nejsem jediná, naopak: V obdobné situaci se nacházíme prakticky všichni, kteří tu pracujeme. (Vedle mě aktuálně několik Poláků, krátce tu pinglovali Maďar a Egypťan, kuchyň je čistě německá, údržba a recepce taky, pokojské pochází do jedné z Ukrajiny.)

Nastoupila jsem letos prvního dubna, zkušebka čtyřměsíční, už mám po. Pozice stabilní, celoroční. Mimo léto se pracuje 5 dní v týdnu s výdělkem 40 tisíc. Kdyby to člověk snesl ne měsíce, ale opravdu roky, bylo by reálné si tu našetřit na byt. Tak uvidíme.

P.S. S nekvalifikovanou prací v zahraničí mám bohužel celkem bohaté zkušenosti. Chorvatsko, Španělsko, Rakousko, Německo. S výjimkou zmrzlinárny, kde jsem obvykle celou sezónu vydržela, mám na kontě plno brigád, prací na zkoušku nebo takových, kde jsem nakonec zůstala krátce (pár týdnů, měsíc, dva). Hotel a kiosek na ostrově Amrum, o nichž text pojednává, jsou nejen nejlepší finančně; taky pokud jde o zážitek, dojem a atmosféru, přes všechna negativa (alespoň z mého pohledu) rozhodně patří k těm lepším. To jenom pro zajímavost.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám