Článek
I když ta práce stále potřebná je - pro hladového turistu, který chce řízek, v tu chvíli neexistuje nic důležitějšího, než někdo, kdo ho usmaží, a další, kdo mu ho donese na stůl, - už se to dávno vyčerpalo, už mě to vůbec nebaví. Dělám to jenom pro peníze.
Než mi ségra přes kamarádku kamarádky tuhle příšernou práci dohodila, nikdy jsem o něm neslyšela. Sylt je známější, Amrum mi tehdy nic neříkalo. Ostrov v Severním moři, geograficky patřící k Německu. Němci ho ve velkém navštěvují, což je logické.
Když pominu skutečnost, že se sem pořádně nedá dojet (letiště nemáme, lze to jen lodí párkrát za den), je to nádhera. Venkov u moře, místo naprosto pohádkové. Oáza klidu. Žádné moderní budovy krabicového typu - instituce, jako doktor, obecní úřad nebo pošta sídlí v typických fríských domech s doškovou střechou, k tomu je všude plno zvířat. Ovečky, koně, krávy (překvapivě zde nežijí, pro mě bohužel, žádné kočky). V lese tzv. Vogelkoje - uměle vybudované nádrže se sladkou vodou sloužící k ochraně kachen a dalších ptáků, porůznu divoké husy (na jaře s housátky), u moře tisíce racků. Člověk by nepoznal, že je v Německu, v nejmenším to tak nepůsobí. Německy se tu ale mluví, tak je pochopitelné, že to sem Němce láká.
Nejde o místo komerční jako například již zmiňovaný Sylt; přestože zrovna tak žije z turistů, možná i díky složité dostupnosti si Amrum doposud zachovalo venkovský ráz. Hodně tu frčí samoobslužná prodejní místa založená na důvěře - na stole u cesty před barákem domácí marmelády, cenovky, pokladnička, o dům dál pletené ponožky, autobusová zastávka nabízí přívěsky mušlí, u další dřevěná deska s bužírkami, plastová krabice na židli u silnice se snahou udat knížky. I tohle, co u nás známe jako knihobudky, je tady zpoplatněné. Nebo se o to místní snaží. U všech obchůdků tohoto typu je základním předpokladem poctivost zákazníků. Vzít si, co chtějí, a dát odpovídající částku do kasičky.
Abych neshnila v zástěře s hadrem v ruce, snažím se zabývat činnostmi kolem. Číst, cvičit, poslouchat podcasty. U toho něco dělat. Když jsem na jaře doma s dutinami, s korálky z Amazonu (online nákupy fungují bez problémů) se do toho pustím. Prstýnky, náramky, krokodýli. V sadě perliček byla i písmena. Přestože nejde o nic převratného, suvenýry na tento způsob najdeme po celém světě. Taky to tedy zkusím. Náramky s nápisem AMRUM.
Po vzoru místních je chci prodávat, jenom to vyzkoušet pro zajímavost.
Věčně tu fouká vítr a když lije, tak jako z konve. Chce to nějaký úkryt pod střechou. Volím čekárnu na autobus pár kroků od zastávky. Prosklené stěny, prostor střežený kamerami. Mám to hned u nosu před hotelem.
Deska z polystyrenu, špendlíky, ceník, sklenice od jogurtu. Díky, že jste poctiví.
Svoje limity to má - typicky po akcích (koncert, párty) bývají tyto obchůdky vykradené, zjistím vzápětí. Totéž se dočítám na facebooku. V běžných dnech čas od času zaznamenám chybějího krokodýla, nebo jsou v kase kamínky. Jinak to ale tak nějak běží, párkrát do týdne je co vybírat. Většinou drobné, ale i pěti-, jednou dokonce desetieurovka. „Kdy zase budou Amrum-náramky?“, ptá se nějaká starší paní, jindy vzkaz ve skleničce, že mi dotyčná dluží a zaplatí později. U toho P.S. Krásné věci! V průběhu se tam objevil plyšový hroch, který teď pokladnu hlídá.
Člověk tím nezbohatne; když nepočítám práci, mám tak za měsíc náklady zpět. Další už je to výdělečné, byť stále jen takto vlažně.
Tvoření jsem si asi dost odžila v dětství, s výjimkou při nemoci mě to dnes nějak nebere, uvědomím si později, k tomu jsem přes léto pořád v práci, tak na to ani nemám čas. Drobný přivýdělek rozhodně není k zahození, nutně ho ale nepotřebuju. Práce strašlivá, poprvé v životě ale docela slušně vydělávám. Přemýšlím tedy, co s tím. Když to funguje, přijde mi škoda zase to celé zrušit.
