Článek
Chtěla jsem si tam nějaké věci nechat; „můj“ byt však budou bourat a předělávat, tak to nešlo.
Balím si tedy na rok. Zimní věci, letní věci, boty a oblečení, varná konvice, žehlička na vlasy, fén. Notebook, pár časopisů, knížky, korálky. Je toho docela dost.
„Ta krosna je pomalu větší než ty, to ani neuneseš,“ děsí se soused, když to zahlédne v chodbě u dveří. „Kufr má aspoň kolečka,“ dodává.
S koly má Antonín sice pravdu, jinak to ale vidím přesně opačně. Narvala jsem ho k prasknutí, takže povolil zip, kousek se vytrhnul, a teď se jen modlím, aby se po cestě nerozsypal. Proto ta fólie s izolepou. V kapse batohu několik pytlů na odpadky - když je budu mít s sebou, snad je nebudu potřebovat. Kdyby to opravdu nevydržel, v kombinaci s dalšími zavazadly to bude apokalypsa. Navíc je strašně těžký. Bojím se rozhodně víc o ten kufr.
Ruksak v pohodě. Na zádech sedí, zapne se kolem pasu. Objem 75 litrů. Když se úplně napěchuje, vážně se pomalu nedá unést; nyní, plný jenom tak přiměřeně, snad bude ok. Aspoň doufám.
Neděle 15.11.2026
K autobusu do Prahy (záměrně přímému, abych se vyhnula přestupům) mě veze brácha. U baráku vše naloží, na zastávce vyskládá na lavičku: „Mám pocit, že v báglu zapraskalo -“.
Pro mě doposud naprosto v klidu. Bezstarostné.
Polský řidič si účtuje 40 korun, do spodní části autobusu to musím naložit sama. On jen přihlíží, načež dostanu vynadáno, že to tam dávám špatně.
V Praze na Černém Mostě pro změnu čekám, až to konečně otevře, abych si věci zase vzala. Opět přednáška, které pořádně nerozumím; naházím všechno na chodník, ať může jet dál.
Z Čerňáku žluté; na hlavák, kam musím do úschovny, červené. Při představě přestupu na Florenci mě jímá hrůza - mají tam, pokud vím, docela hodně schodů. S bagáží nastupuju do metra.
Jistě tu byly odjakživa; určitě nejsou nové nyní. Dnes je však k vlastní úlevě poprvé zaznamenám, takže jich můžu využít: Výtahy v metru na Florenci. To přestup obrovsky usnadňuje, vyřeší. Potom už hlavní nádraží, úschovna zavazadel, kde nechám kufr a velký batoh. Skříňka 35 D, velikost XXL. Sotva se do ní vejdou.
Následuje nejpříjemnější část. Nalehko, jen s věcmi do hostelu, návštívím knihkupectví - na dlouho poslední příležitost koupit si českou knížku. S ní se vydávám do hostelu, kde strávím noc, na dlouho poslední v Česku.
Pondělí 16.11.2026
V půl šesté dorazím na nádraží, odjezd v 6.20. Mám tedy velkou rezervu. Na tabuli už je i nástupiště; jdu se podívat - vlak je už skutečně přistavený. Tři čtvrtě hodiny předem.
Doma jsem stihla, co jsem potřebovala, vidět se s lidmi, zařizovat. Za prací jedu určitě podvacáté, takže to nijak neprožívám. Spíš jen organizační stránka, spoje, přestupy, nocleh. A hlavně - aby to vydržel ten kufr!
S věcmi z úschovny se dovleču pod schodiště, eskalátory se zde nenachází. Podobně, jako je žádoucí zvládat vlastního psa, bylo by vhodné taky tohle. Dokázat unést vlastní zavazadla. Zvlášť to splňuju bez problémů - s kufrem i batohem; horší oboje naráz. To - takhle nahoru - prostě nedám.
Někdy mi chlapi ochotně pomáhají, jindy dělají, že tam nejsou. Teď tu však nejsou doopravdy, na liduprázdném nádraží tak není komu říct.
Vezmu to nadvakrát, rozděleně, kufr prozatím nechám dole. Na schodech modrý Stitch, přívěšek, který tu někdo ztratil. Děti by byly nadšené; mě Stitch nezajímá. Mohla bych bágly pohodit na peróně a hned se vrátit; k mému vagonu je to však pouhých několik desítek metrů, tak je naložím rovnou. Najdu svou rezervaci, sedadlo u okýnka, a vracím se ven. Kufr však - pod schody není!
Bezďáci zas**ný! Věčně je hájím, zdůrazňuju traumata z dětství (v důsledku kterých opakovaně selhávají), nedávno jsem jim z Německa vezla batoh a oblečení… Teď je proklínám, končím s nimi.
Taková chvilička, netrvalo to ani pět minut.
Do odjezdu vlaku je času dost; vyrážím ven, jestli nebude kufr někde tam. Díky fólii s izolepou je snadno k poznání. Byl trochu opotřebovaný a hlavně přetížený, proto se vyrval ten zip. Nedá se s ním jet normálně, rukojeť je vychyluje do strany. Musí se pomalu, opatrně. Nemohli rychle zmizet, jistě nebudou daleko. Hlavou mi zároveň běží, o co jsem s kufrem přišla. Pokud ho tedy nenajdu před nádražím.
To je fakt v háji! Kočuju celý život a - tohle se mi ještě nestalo.
Společenské kalhoty do práce, budu si muset v Innsbrucku koupit nové. Ještě dnes odpoledne, ať je na čtvrtek mám. Přemýšlím, co tam dál všechno bylo, balila jsem průběžně, chaoticky a trochu bezhlavě, jako vždycky. Peníze žádné, možná smlouva na léto do Německa, jinak prakticky vůbec nic hodnotného. Ne pro lidi na ulici, jim to opravdu neposlouží, nejspíš to rovnou vyhodí. Valnou většinu těch mých věcí. Několik knížek - teď ani přesně nevím, jaké, domácí marmeláda, pečený čaj.
Procházím prostor před vlakáčem, pátrám očima, kufr nikde. Notebook mám naštěstí (!!!) v malém batohu, který se vezl na tom kufru, momentálně už ve vlaku na sedačce; externí harddisk v krosně tamtéž - zdá se, že shodou náhod a okolností v kufru skutečně nebylo nic zásadního. Kam jsem tak asi balila prášky, složitě sháněnou zásobu na celý rok? To si případně v Rakousku zopakuju, protože - tady to bylo zbytečné. Nejspíš. Obávám se, že ty krabičky v kufru byly. Jinak to ale nakonec není zase taková tragédie…
Už skoro smířená s nastalou situací jdu k vlaku, když vtom - u nástupiště číslo pět, u toho mého, najednou - eskalátor!? Ten tady předtím nebyl, to bych ho přece bývala využila.
Znamená to tedy… Složité členění hlavního nádraží, jako i nemožnost s někým se tady najít, jsou známé fenomény, o těch se ví. K tomu vím sama moc dobře, že tradičně všude bloudím a nikam netrefím. Vyběhnu podél těch eskalátorů zkusit to z druhé strany. A tam pod schody: Můj slepovaný kufr! Přesně na místě, kde jsem ho předtím nechala stát.
Jakkoli mě před chvílí neoslovil, seberu ze schodů toho Stitche. Pro štěstí/na památku na tohle dramatické ráno.
Žasnu, jaký jsem idiot; taky se v duchu omlouvám lidem bez domova. To jsem to tady mohla nechat, zbytečně o všechno přijít, následně v Rakousku složitě shánět, zařizovat, zatímco kufr by tady stál. Přestože jsem tu ztrátu už skoro přijala, smířila se, jsem ráda, že ho nakonec mám. Obrovská úleva! Už se těším, až budu konečně v Rakousku vybalovat. Až si detailně připomenu, co by s ním všechno zmizelo.





