Článek
Aniž bych chtěla, asi ten neúspěch nějak přitahuju.
Poslední pokus loni na jaře - výborné zařízení, vše super, najednou křááp a konec. Neustála jsem konfrontaci s externí nadřízenou, zazdila, co se dalo a letěla jsem. To jenom završilo už tak dost vysokou hromadu nezdarů předchozích.
Nějak se člověk živit musí, odříkaného chleba největší krajíc neboli návrat do gastra.
Zaměstnaná teta, vyhozená teta, klidně ta s tácem v restauraci, dětem je tohle jedno. Ty to tak neberou. Se dvěma z nich jsme dodnes v kontaktu, samy už nejsou klienty onoho zařízení. K tomu přibyla ještě i jejich sestra, starší, dospělá, která mi taky říká teto. „Máš pro mě nějakou brigádu u nás v T.?“, psala mi nedávno do Německa. „Potřebuju už na víkend“. I když to se mnou dopadlo špatně, má člověk díky tomuhle pocit, že tam tu chvilku nebyl zbytečně. I když mě takhle přeceňují.
Jsou už půl roku v dětském domově, teď o prázdninách doma. Na zkoušku, jestli to máma zvládne. Shání brigádu - pro peníze, navíc se doma nudí.
Dostávám nápad: dohodit jim ty náramky. Že by je pro mě vyráběli. Udělat z toho sociální podnik. Suvenýry s přesahem. S popisem, jak mi to (ne)vynáší, jim to nabídnu. Zprvu jsem jediná, komu to připadá geniální; holky to ale postupně přehodnotí, až nakonec souhlasí.
Zadání jednoduché. „Tak, jako se v Praze prodávají věci s nápisem PRAGUE, můžou být některé náramky AMRUM. Vyrobte celkově jakékoli, ale hlavně hezké, aby je turisti chtěli koupit“, píšu jim do pokynů.
„Budou hezké“, slibují v odpovědi.
„Teto, zapojily jsme celou rodinu“, dostávám fotku jejich mámy, v ruce korálky. Kromě ní navlékají i chlapi. Prý je to všechny moc baví, stejně neměli co dělat. Teď mají společný program.
Nejásám, že jsem dodala brigádu jejich mámě (a celé široké problémové rodině). Byla myšlená pro ty děti. Takhle si všichni ti kolem budou nárokovat pak i výdělek, o který holky přijdou. Když však v průběhu dní dostávám další a další nadšené zprávy, co ještě vymysleli a kolik už náramků mají, dojdu k závěru, že je to vlastně dobře. Jsou z nepodnětného prostředí, kde ani ty dospělé nenapadne, jak čas trávit. Že se, když zrovna nepracují, nemusí pořád jen poflakovat. Že se i bez peněz dá jít například k řece nebo na rozhlednu. Holky tak touto svou aktivitou celou tu rodinu pozvedají.
Samo si to na sebe nevydělá; na rozdíl od těch komerčních jsou u projektů sociálních nutné podpůrné mezikroky. V tom našem taky. Dodat jim materiál, následně dostat výrobky do Německa. Pro mezinárodní zásilky se na poště vyplňuje docela složitý formulář v angličtině; když budou - se svým projevem - pošťačce vysvětlovat, že posílají 60 náramků na prodej do zahraničí, tak z toho bude akorát malér. Můj malér.
Zaangažuju mamku - náramky od dětí mi na ostrov pošle ona. „Poštovné zaplatím ráda“, tvrdí, aspoň podpoří tenhle úžasný projekt. Rovnou mi přibalí nějaké další věci.
Ke zboží holky připojily ručně psaný dopis, sůl do koupele a sušenky, dárečky pro mě. Ne že bych to potřebovala, je to však obrovsky milé. Daly si práci, náramky rozdělily podle druhů a poté svázaly do gumiček. Vypadá to profesionálně. Moc pěkně, jak je jich hodně pohromadě. A hlavně: Z devadesáti procent jsou opravdu použitelné, nemusím šedesát kusů předělávat (jak jsem se potají obávala). Naopak: Mám radost, jak byly kreativní. Na jeden poskládaly SIX, druhý I LOVE YOU, pak taky písmenka jednotlivá (to frčí, teto) - celkově je znát, že si s tím vyhrály. Co se úplně nepovedlo, je dost záhadný, vskutku originální nápis asi tak v šesti provedeních. Murma. Přemýšlím, co to znamená, než mi to dojde: Amrum, ve verzi pro Araby. Ty tam dát nemůžu, dokud je neopravím. Přesto to - na sociální podnik - hodnotím jako úspěšné.
Celý ostrůvek tvoří tři vesnice, všichni vše vědí, každý každého zná. Klasika. Drbárna, podobně jako kdekoli jinde na vesnici. To samé u nás v hotelu. Dávno se ví, že ty korálky v čekárně na autobus jsou moje. „Měla bys to tam napsat“, myslí si kolega, když se dozvěděl o účasti dětí. Aniž bych holky nebo tu organizaci jmenovala, to tam uvedu. Připojím ještě svůj e-mail.
Cedulka, hromada krásných náramků, vrchol sezóny a tedy vysoká zalidněnost - těžko říct, co bylo hlavním spouštěčem: Krámek se každopádně dal do pohybu, včera jsem skleničku vybírala třikrát! Doufejme, že to vydrží a - jak správně poznamenala ségra - že na mě nepřijdou z finančáku.
„Nás to úplně chytlo, teto“, stojí ve zprávě z T. Holky dál vesele vyrábějí. Příště prý bude Stitch a Mimoň.
