Článek
Ruce po lokty umaštěné, peníze umaštěné, kasa a terminál jakbysmet. Podobně triko s kalhotami, občas i boty, když to vycákne; sice se snažím dávat pozor, stejně se ale zaflákám. Všechno je cítit rybinou. Dokola točím stejných pár kousků oblečení, skvrny jsou totiž nevypratelné.
Jedněm se u nás říká zavináče, další jsou, myslím, slanečky, potom uzený losos a - někdy krabi. Ti vypadají jako červi; když si je někdo dá, jsou všude rozsypaní. Přitom se jedná o pokrm na úrovni - jedna taková bagetka vyjde na třináct euro (na české přes tři stovky). Za tu cenu mi nadávají, i na Němce je to přehnané.
Jsme u Severního moře, kam ryby prostě patří. Proto jsou tady tak oblíbené. Fischbrötchen - housky s rybami.
V kiosku neteče teplá voda a - prodáváme i pití. Víno, aperol, pivo, nealko - pěkně rukama od těch ryb. Pro děti doplňkově ledová tříšť.
Uklízet průběžně není šance, takže to podle toho vypadá. Jako v maštali. Suroviny různé barvy a konzistence nerovnoměrně pokrývají veškerý prostor. Tu mi přetečou zavináče - kyselá potopa po celém krámku, pult, poličky a podlaha poseté salátem, jak z toho odpadává, podobně je to s cibulí. K tomu cákance od zálivek (dvě až tři různé podle druhu), všudypřítomné drobky z čerstvého pečiva jsou v tom všem detailem v podstatě bezvýznamným.
Třikrát lososa, s máslem, bez másla, málo másla, hodně cibule/okurek, nebo naopak bez, dressing křenový (nebo ten druhý), zabalit, případně zase vyndat, protože si to rozmysleli…
Stále je fronta, takže se člověk nezastaví. Musí to odsejpat, aby moc dlouho nečekali. Okolní svět přestává existovat, smrskne se pouze na ty ryby. Fischbrötchen tady a teď. Obkládám v přímém přenosu, lidi mi koukají pod ruce. S rukavicemi, nebo i bez, lovit z oleje/nálevu, trhat ve snaze získat pár plátků, které tam rádoby vzhledně naskládám…
Ubrousky, které dostávají, jsou v mžiku zamaštěné, stejně tak papírové pytlíky, když si to odsud odnášejí. Často si z okýnka vezmou jen nápoj, s kterým si sednou na terasu. Housky jim následně musím donést. Těma upatlanýma rukama.
Čtyřikrát Matjes, dvakrát Bismark, tři krabí a jedna lososová. Nakupilo se několik objednávek, vážně se tady neflákám. Běžně to zákazník všechno vidí, když přijde k okýnku. „To je samoobsluha? Chtěla bych jenom pivo…“, zajímá se nervózně postarší dáma. Zjevně jí přijde, že - mám čas.
Přitom opravdu nevím, co dřív. Když si dá někdo kafe, musím mu pro něj naproti do hotelu, housky odbíhám rozpékat také tam. Hlídat si ryby. Přinášet kýble s chlazenými, mražené rozmrazovat, ať na ty housky je co dát. Loupat a krájet cibuli, čistit salát. Občas je třeba do stánku doplnit basy s pitím a: „Víš, že ti přivezli sudy?“, ptá se kolega ze snídaní. Dvacetilitrové s aperolem. Když jsem v kiosku já, tak jsou automaticky moje. Už jsem si vzadu všimla, jenom mě nějak nenapadlo, že mám za úkol odnosit je.
Oběsit se nemůžu, nejsem na světě sama; utéct taky ne - když člověk bydlí v práci, přišel by zároveň o bydlení. Jednu výhodu to přece jen má: hnít zaživa v rychlém, svižném tempu je pořád o něco snesitelnější, než kdyby to bylo pomalu. Mohlo by tedy být hůř. Ne že bych si to přála, i tohle je hrozné naprosto dostatečně. Nezbývá, než to vydržet a - myslet na výplatu.
Krom peněz taková práce člověku vůbec nic nedá. Jenom zabitý čas. Když se zamýšlím nad tím, jestli si z toho přece jen nelze alespoň něco odnést, napadá mě, že možná nadhled. Naučit se ho mít. Prostě to tolik neprožívat. Lidi po celé zeměkouli chodí do práce, každý nějakou má. Určitě nejsem jediná, komu ta jeho připadne hnusná.
Tak uvidíme. Jestli přežiju do podzima, třeba už mi to ani nepřijde.
