Článek
Je neděle, něco po třetí odpoledne. Nalehko, jenom s kabelkou a malinkou petkou vody vyrážím na procházku. V prospektu zmiňovali jakýsi vycházkový okruh, možná že je to on. Bez většího plánování mířím nahoru do kopce po asfaltce.
Pastviny, krávy se zvonci na krku, lesy, nádherný konec světa. Podobné jako u nás na Broumovsku - jen s tím rozdílem, že tam, pokud vím, kravičky necinkají a kopce jsou o něco nižší.
Jsem zvyklá chodit rychle a jde se krásně, po šipkách stoupám vzhůru. Přitom si píšu s mamkou, nebo poslouchám podcasty. V jednom zmiňují s příchodem chladna důležitost nocleháren, aby lidé bez domova nemrzli venku. Veřejnost může darovat nocleženku - za stovku zajistí poukaz na noc strávenou v teple. Stihnu i další rozhovor, písničky a jeden telefonát.
I když jdu po šipkách, octnu se najednou mimo cesty. Jak jsem nějaké metry vystoupala, už je tu sníh. Jsme přece jen v Alpách. Brodím se údolíčkem, co chvíli zapadnu do bahna. Jen po kotníky, ale i tak. Tady si poprvé uvědomím sílu přírody - stejně, jako je pod bílou pokrývkou schované bláto - mokřady, nebo o co se jedná -, by tam mohlo být třeba jezírko. Musím být opatrná.
Přebrodím dolík a vracím se zpátky na cestu. Nádhernou scenérii, západ slunce nad zasněženým kopcem, už si vyfotit nemůžu, právě mi chcípnul mobil. S radostí, že mohu pokračovat pohodlně a bezpečně, mířím po cestě dál. Pomalu se začíná šeřit, za chvíli bude tma. Bylo by dobré stihnout se do té doby vrátit. Podle ukazatelů po pěšině, snad mě to někde vyplivne.
To se skutečně za chvilku stane, ovšem: Směrovka s časovým údajem (neuvádí zde kilometry, ale dobu, kterou to trvá ujít) ještě nic neznamená. „Cíl“ = prostě jen pahorek (nějakého názvu), kde není nic. Žádná hospoda, kde by se člověk ohřál, nebo jakýkoli jiný kontakt s civilizací.
Než se úplně setmí, potřebovala bych se dostat do té své vesnice, nebo alespoň někam, odkud se do ní dopravím.
Na rozcestníku volím nejbližší cíl - barevná šipka, název, časový údaj dvacet minut. Když do něj dojdu, je tam zas další kůl s cedulkami, Balderschwang tři a půl hodiny chůze. K tomu zavřená bouda a - pomalu padá tma. Je něco po šesté večer, zítra mám ještě volno, klidně se můžu vrátit pozdě. Mít si čím posvítit, tak se teď domů vydám, potmě však těžko. Být tu tak někdo, ke komu bych se mohla připojit, že by mi svítil on. Nebo mít aspoň čelovku. Nebo úplně obyčejnou baterku. Zkusím si zapnout mobil - kvůli kritické úrovni baterie se za 30 vteřin vypíná. Co budu dělat?!
Obcházím chatu, vyzkouším všechny dveře, ťukám na okna. Marně. Pod balkonem stojí lavička. Sedám si na ni a uvažuju. V dáli (což může být pět, ale i třeba deset, ne-li víc kilometrů) tuším civilizaci. Svítí tam světla, tam bych se potřebovala dostat. Je to však za kopci, musela bych jít džunglí, skrz mokřady a křoví, což vyhodnotím jako přehnaně nebezpečné. Vlastně úplně mimo, nesmyslné. Leda bych byla pták.
Nezbývá, než počkat na denní světlo. Nějakých třináct hodin!
Sedím tam, koukám před sebe do tmy. Vedle obrovské moci přírody si musím přiznat i vlastní debilitu. Nezodpovědnost.
Beru to věcně, realisticky. Je teprv říjen, nemrzne, takže smrt mrazem mi nehrozí. Nejspíš nastydnu a budu nemocná, což je tak všechno, co se mi může stát.
Vděčnost, pokora. V různých úvahách na téma seberozvoj a přístup k životu se o tom často mluví. Moc to nemusím. Teď mi to ovšem samo od sebe naskakuje, je to tak trefné. Postel a střecha nad hlavou, za to bych opravdu byla vděčná. Dále příroda, hory. Střídání světla a tmy. Tyto základní, prastaré jevy. Jsem zcela v jejich moci. Bez ohledu na to, jak moc pokročila umělá inteligence nebo technologie obecně, v jak moc moderní době jsme zvyklí žít. To tu nehraje absolutně žádnou roli.
Nedávno jsem slyšela rozhovor s nějakým horolezcem. Líčil, jak s kolegou bojovali o prsty na nohou, jak jim hrozila amputace. Sama nelezu a vůbec tomu nerozumím, možná se bojím víc, než je nutné. Mám mokré boty a prsty mi začínají mrznout, i když pod nulou není. Snažím se jimi hýbat, co nejvíc je prokrvovat.
Chvíli tam takhle sedím, pak si dám tašku pod hlavu. Budu tu muset na té lavičce přenocovat. Trochu mě kryje budova a shora balkon, i tak však nic moc. Taky bych chtěla nocleženku…
Když usnou, hrozí jim například okradení. Na rozdíl od lidí nocujících u hlaváku se tady nemusím bát. Odpoledne jsem zahlédla několik ptáků, možná tu žijí srnky. Překvapeně si uvědomuju, že to strašidelně nepůsobí. Ani v nejmenším. Prostě přírodní harmonie, strach ze zvuků lesa nemám.
Je to šílené, ale: dostala jsem se do toho vlastní vinou a - jedná se pouze o tuto noc. Jednu jedinou. Zítra mě čeká teplá postel. A horká sprcha, jak dlouho budu chtít. V centrech pro lidi bez domova bývají na sprchu fronty, voda vlahá, časový limit tři minuty.
Místy dokonce usnu; budí mě ale poryvy větru a občasné chumelení. Snažím se kontrolovat, jestli se cítím živá - v tomhle ohledu je to (i v takto bizarní situaci) v pořádku. Ze všeho nejhorší je ta zima, co chvíli udělám několik dřepů, kvůli těm prstům kroužím nohama.
Vážně si neumím představit trávit tak celou zimu. Noc co noc vědět, že zítra zase…
Před čtvrtou ráno - v odrazu sněhu je vidět na hodinky - už to nemůžu vydržet. Jsem zmrzlá na kost. Pokusně zapnu mobil - přes noc se trochu vzpamatoval -, takže si můžu posvítit. Balderschwang tři a půl hodiny. Rozhoduju se vyrazit, za chvíli se snad rozední.
Uháním, brzy se zahřeju, a - chcípá mobil. Tmou pomalu pokračuju; dokud jsem na cestě, je to dobré. Netuším, jak se orientovat - na tříapůlhodinovou štreku jeden jediný ukazatel. Nebo mi něco uniká? Zleva i zprava stromy, případně sněhové kůly, jako to v horách bývá. To je v pořádku. V určitém okamžiku se však opět ocitám mimo oficiální trasu. Proboha! Nejen, že se to nemá s ohledem na přírodu; taky to pro člověka je nebezpečné. A strašně nepohodlné, vysilující. Uklidňuju se tím, že tma na věky nezůstane, brzy už bude světlo.
Motám se tam a zpátky, jakýsi prokletý dolík, přeskočím potok, když křoví příliš zhoustne, vydám se opačným směrem. Svítá, blíží se den, což je teoreticky pozitivní, současně jsem čím dál víc rozmáchaná a - už moc nemůžu. Takhle v terénu je to fyzicky vyčerpávající, psychika taky nepomáhá. V cestě co chvíli ostnatý drát, pak se jde zase docela pohodlně, než se propadnu do těch mokřin… Obrovská symbolika k mému životu, uvědomím si; zároveň absurdní, strašlivá situace. Vystoupám k boudě nad dolíkem, zkusmo zaťukám na dveře. „Kudy do Balderschwangu? Kde je tu sakra aspoň nějaká cesta?“, potřebovala bych se zeptat. Nikdo však neotvírá. Nikde tu nikdo není.
Vracím se údolím zase zpátky, aniž bych tušila, kde jsem a kam jít. Už se mezitím dávno rozednilo, přesto je to dost šílené. Na to, abych se dostala tam, kde momentálně žiju, mám v nejhorším případě celý den, to prostě zvládnout musím. Přece tu neumřu, snažím se zůstat v realitě. (Až večer si v posteli uvědomím, že kdybych si tady zlomila nohu, bude to možná to poslední, co se mi v životě přihodilo.) Poté, co jsem onen začarovaný dolík mnohokrát přebrodila a znovu vylezla na okraji, konečně spatřím - cestu! Nejspíš nějaký zázrak, asi mě osud nakonec měl rád. Vydám se po ní, za nosem. Po několika málo minutách přicházím k rozcestníku - to snad ne! -, od nějž jsem v noci, před třemi hodinami, vyrážela. Pár kroků od té lavičky u chaty pod balkonem. Červený ukazatel: Balderschwang 3,5 hodiny. Na to teď vážně nemám.
Volím nějaký jiný, do cíle 20 minut. Fouká, chumelí, jdu z kopce, takže se nezahřeju, taky mě bolí nohy. Kromě všemožných svalů, které jsem ani nevěděla, že existují, teď taky kolena, holeně, nárty. A chodila. Už toho asi bylo dost. Vypadá to však nadějně: Brzy se ocitám na asfaltce, po níž už dneska - podle stop ve sněhu - projelo jedno auto. Aspoň už nejsem v lese! Jdu stále níž, pro nohy nápor, ale i uklidnění. Dobře to se mnou dopadne.
Za deště přicházím do osady, která by v hezkém počasí mohla být romantická. Překrásný zapadákov. To teď opravdu neocením, ale jsem ráda, že jsem v civilizaci. Tedy skoro. Počítat, že bych do Balderschwangu dojela autobusem, bylo přehnané, zastávku žádnou neobjevím. Vedle několika potemnělých, zjevně prázdných stavení spatřím na konci obce za závorou chalupu, kde se svítí. Jako Jeníček a Mařenka.
V osm ráno je tady kolemjdoucí jevem naprosto nevídaným, zvlášť takhle v dešti. Ihned se vyklánějí z okna. Jsem zmrzlá, že skoro nemůžu mluvit, prý přijdou za mnou ven. Nějací Němci, kteří si tuto malebnou chalupu na týden pronajali.
Prosím, jestli by mi neobjednali taxi do Balderschwangu, já že mám mobil vybitý. Jsou vstřícní a přeochotní, taxi přijede za hodinu. I když se to nehodí, zvou mě k nim na čaj. Je jich tu celkem 14. Někdo byl venku se psem, další postupně vstávají. Na rozdíl od všech ostatních, kteří se uvnitř přezouvají, si já své mokré a zabahněné boty můžu nechat. Až teď si všimnu, jak strašné mám kalhoty. Od bahna po kolena z obou stran. Paní se sama nabídne, že mi dá nabít mobil. Taky mi vaří další čaj. Obrovská pomoc. Záchrana. Jsou vážně hodní.
Znovu si vybavím bezdomovce. Co se tak o nich říká. Myslí jen na sebe, natahují ruku. Neberou ohled na ostatní. - V okamžiku, kdy člověk je rád, že vůbec žije, opravdu nezbývá prostor brát ohledy na své okolí. Na pozadí samozřejmě vím, že tahle rodinná sešlost, která zde tráví dovolenou - a právě průběžně vylézá z postele - návštěvu zbloudilé turistky po ránu neocení; přednější pro mě však je trochu se zahřát (a posléze dostat domů), takže to, že tu tak trochu zacláním, vnímám jen napůl, okrajově. Když jim jde o život, v zimních měsících opakovaně, je plně pochopitelné, že to tak taky mají. Že v takto vypjatých okamžicích myslí jen na to, jak se zachránit. Bez ohledu na to, co to znamená pro okolí.
Po deváté přijíždí taxi, mockrát děkuju, mají mě konečně z krku.
Procházka, zvrhnuvší se v pekelné dobrodružství, nakonec dobře dopadla. Alpy mi pro začátek daly lekci, kterou si budu do smrti pamatovat. Stát se to v zimě, bude to mnohem horší, ne-li fatální.
Je dobré nad věcmi přemýšlet - a to raději předem. Ne až ve chvíli, kdy už je člověk v háji. Vše, co se o horách takhle říká (nevyzpytatelnost počasí, proměnlivost, ale i doporučení nechodit sám), je pravda. Hory jsou živel - s tváří jak nádhernou, tak i tou nebezpečnou. Je dobré mít to na paměti a řídit se tím.
A taky: Jsou to chudáci, kupujte nocleženky!
Autorka (36) pracuje střídavě v gastronomii a v sociálních službách. Nyní se snaží zlepšit svou finanční situaci prací v Německu.
