Článek
Praha. Hektická metropole, hlava na hlavě v metru, provoz, hluk. Davy turistů v centru, lidi spěchající od rána do večera tam a zpátky, stres.
S klidnou přírodou si hlavní město člověk většinou nespojuje, spíš by to tady nečekal. Vážně se tady vyskytují, opravdu v Praze jsou. Chodím do lesa za týden několikrát – a to v pracovní době. Máme tam totiž zakázky. Jednou neseme powerbanku, jindy konzervu, občas se řeší doprovod k lékaři/na úřady, někdy pak nabídky práce, inzeráty. Bývá to různé – podle aktuální potřeby našich klientek.
„Ahoj, ahooj,“ vítá nás nadšeně z dálky. Jsme teprv v polovině kopce, ještě ji ani nevidíme. Jana nás však už vyhlíží. „Pojďte dál, posaďte se,“ ukazuje na provizorní stoličku a polorozpadlou židli, „já jsem tak ráda, že vás vidím!“ Přístřešek z plachet, stěna z rákosu, jako stavební materiál i víčka z petlahví. Obyčejné až primitivní, z odpadků, vyřazených věcí, přesto stabilní, funkční a – plně vybavené. Křesílka, vařič, nádobí, venku na stromě zrcadlo, skřipce do vlasů, prádelní šňůry. Za tím boudičky pro kočky, kterých má Jana několik. Ihned se rozpovídá, jak se jí daří. Má toho hodně, mluví a mluví. Snad po hodině, když už to všechno víme, plynule přejde ke mně a kolegyni. Pořád nám děkuje, naší práce si opravdu váží. Pak se zamyslí, pootočí: „Se divím, že to vůbec děláte.“ Jsme prý tak krásné, že by nás tipla na modelky. „Někam do televize,“ dodává. Než se definitivně rozloučíme, zeptá se ještě na kolegy, kteří šli dneska jinam. Máme je od ní pozdravovat.
Stanová kolonie kousek od centra. Rovinka, plácek, keře, břízy. Stany tu stojí od sebe dál, aby měl každý dost soukromí, zároveň o sobě vědí, znají se. „Dobrý den, tady terén,“ hlásíme se. Vyleze drobná paní, tak pětatřicet, nalíčená a učesaná, nalakované nehty. Má tady slušný bejvák. Nejen prakticky zařízený, ale i útulný, se spoustou dekorací. Předsíň s přístřeškem kvůli dešti, u stanu botník, kolem zahrádky plůtek, na něm světýlka, žárovičky, taky tu dodržují tradice – zaznamenám vánoční stromek i velikonoční pomlázku. Vedle pak zamčené jízdní kolo… Paní má nového společníka, proto ho ještě neznáme jménem. Domlouváme, kam by se mohla obrátit, kdo se tím zabývá. Odblešení a odčervení a vůbec služby psům lidí bez domova. Kolega slibuje, že to do příště zjistí.
Pár stanic áčkem, od centra o něco dál, a kousek pěšky. Osada, maringotky, zeleň a plno zvířat. Od klasiky, jako jsou kočky a psi, běžná společnost lidí bez domova, přes slepice, kozy a ovečky až po prasata. Včera se narodila čtyři jehňátka, hlásí Jindřiška. Prý se porodu osobně účastnila. Blondýna kolem šedesáti, výrazně nalíčená, reprezentativní. Žije tu dlouhodobě, osadě velí. Zve nás dál do své maringotky. Zrovna jsme v terénu ve čtyřech, s plnými bágly. Musíme tedy nadvakrát, na střídačku. Místa tu příliš není, ale je to útulné. Čisté a vybavené, se zvláštní atmosférou. Vínové stěny, přehozy, kytky, na sporáku nějaké plátky a rýže, co zbylo od oběda, na gauči několik lidí. Až po chvíli si všimnu, že mají za zády psíky. Malí, kudrnatí, jak do cirkusu. To sedí, zapadá. Celé to tady je takové cirkusové. Jak z jiné planety. Zároveň místní skvěle fungují, různě si pomáhají, starají se o sebe navzájem. K tomu je venku krásně. Člověka nutně napadá, že žít mimo systém má něco do sebe. V létě rozhodně.
Pracuju v terénní službě pro ženy bez domova. Vedle již zmiňovaných nahlédnutí do jiných světů – za mě úžasný úlet – to má i jiné části. Ne vždycky je to zalité sluncem – ať už jde o počasí, nebo i o situaci našich klientek. Ty si vesele stanují a natahují ruku, však on se systém postará. – Na první dobrou to tak působit může; je to však mnohem složitější. Není jediná, která by jenom bydlela na okraji: Každá z žen, s kterými pracujeme, má problémů spoustu. Všelijakých dalších (traumata, psychiatrické diagnózy, závislosti), takže stan/chatrč jsou jen důsledek.
Jedním ze znaků moderní, civilizované společnosti je právě i schopnost postarat se o ty nejslabší. Je skvělé, že se řadíme k zemím, které to zvládají.
