Článek
Normální člověk s normálním životem se sem spíš nepohrne.
Taky mám za sebou obří neúspěch. V posledních pěti letech jsem se střídavě s prací v gastronomii snažila uchytit v sociálních službách. U dětí, případně lidí v nouzi. Samotné zkušenosti rozhodně nelituju - zůstal mi z toho v životě jeden bezdomovec, několik dětí a silné zážitky. Ve smyslu stabilní práce ovšem nic, nula. Že mi to sedne, dává smysl, tu práci zvládnu a taky má zájem zaměstnavatel. Tohle se nikdy nepotkalo. Nebo jen v projektech krátkodobých, případně pár týdnů ve zkušebce. Dlouhodobě však bohužel a - už nemůžu. Už nemám na další pokusy energii.
Gastro jsem hodlala zcela opustit; teď je to jediné, k čemu se můžu vrátit. Není, kdo by mě živil, ani už nejsem ve věku, kdy by někdo měl.
Tak tedy hory, práce s ubytováním. Učesaná, namalovaná, ve vyžehleném oblečení si uvědomuju, jak je to absurdní. Kvůli něčemu, co tak nesnáším. Beru to opravdu z nouze, jinak se uživit nedokážu. Až budu cestou do práce zvracet, je to ta hranice, za kterou nejdu. Následovat pak bude úřad práce.
Hotel na kopci v Krkonoších, nad ním penzion pro personál. Zaměstnání je celoroční, se smlouvou na HPP (nebo i jinou, podle potřeby). Bydlení zdarma, za jídlo strhávají. K dispozici pračka a lednička, zůstávat smíme i ve dnech volna. Slušný zaopatřovací ústav.
Snídaně, večeře. Dostávám směny, které přede mnou nikdo nechtěl. Mě se neptají. 8 hodin na spánek má člověk v součtu: přes noc + odpoledne. Časem to vede k tomu, že se prakticky neustále cítím jak zombie.
Kolegyně na place nemůže chodit, včera si špatně šlehla. Večerní číšník dorazí s hodinovým zpožděním - prý to má po svém otci. Další den - jiný - číšník nepřijde vůbec, neboť to přehnal s hulením. Kuchař po tahu - mnoho dní v kuse - nemůže ani mluvit, v kuchyni usíná s nožem v ruce. Přesto ho tady drží - proti druhému, který nefetuje, tento pokrmy dochucuje líp. To samé snídaňová směna. Normálně vypadající paní dělá nejedlé lívance i palačinky; zato ta druhá - hubená smažka s nateklýma rukama a kapucí na hlavě - peče výborné. „Můj kluk spal a já jsem vůbec nevěděla, co mám dělat“, líčí mladinká kolegyně po dvou dnech volna. Sestava je tu zoufalá - nikdo absolutně neví, kudy kam - včetně těch, kteří návykové látky neberou.
Prosklené stěny, krb, podzimně zbarvené stromy, později zasněžené kopce… Kulisy nádherné, prostředí primitivní.
Vymrzující si zákaznice jsou „ku*dy“, podobně jako šéfky, které nás buzerují. To je tu běžný výraz, kterému všichni rozumí. Když mladou Ukrajinku označím jako ambiciózní, nikdo nechápe, co tím chci říct. Je nutné mluvit v holých větách a s omezeným slovníkem.
Blížící se den volna je téma k rozhovoru - každý se těší, že bude spát. Když už kolega vypráví třeba o nějakém filmu, nebo světovém dění, jsou to vždy konspirace. „Normální“ rozhled a zájmy tu nikdo nemá; krom spaní se ve volnu kalí, hulí, fetuje. Ti, co to nedělají, se nudí na mobilu.
Horské městečko, les, potok, řeka, civilizace, příroda. Je tu kam jít. Dívat se na dokumenty, číst, nebo si zacvičit na pokoji. Taky nelétám do Paříže; dělám jen banální, obyčejné věci. Co se tak bavíme, jsem jedna z mála, kdo se den volna snaží příjemně, smysluplně strávit. Většinu lidí to prostě nenapadne.
Není tu žádná inspirace, je to šíleně nepodnětné. Jak ta samotná práce, tak i společnost. To pouze konstatuju, aniž bych chtěla znít arogantně. Jsem toho součástí.
V pátek večer prosba o pomoc s doručením. Kuchařka cosi posílá číšníkovi - v balíčku od tabáku. Ti dva se dobu nepotkali, je rušno, hodně večeří. Taky jsem na place, tak to mám kolegovi předat. U dětí bych to odmítla; tady jsme všichni plnoletí, tak problém nevidím. Jen by mě zajímalo, co to nesu. Předpokládám, že jointa, možná pervitin. Chvilku mám nutkání tabák otevřít; jsou tu však všude hosti a taky nadřízené, a navíc - do cizí pošty se neleze. Adresát zrovna u stolu přijímá objednávku, tak mu to hodím do kapsičky, kde nosí teminál.
Přijde mi překvapivé, že to tu nějak funguje a že to zvládnou. Hlavně ti, kteří užívají. Že jsou v tom stavu schopní podat nějaký výkon. Tohle si představit nedokážu.
Jako další, skoro až šokující, vnímám úkaz, který by mohl souviset s potřebou přežít. Člověk se prostě přizpůsobí. Už jsem tady dva měsíce; vydržet by se dalo dlouhodobě. V práci je práce, takže to utíká, není nutné činnost předstírat. Navzdory všemu nakonec nezvracím, takže na pracák neodcházím. I v těchto kulisách je možné cítit se celkem ok. Vládne pohoda, přátelská atmosféra, kolegové si pomáhají. Žijeme tady a teď - předchozí nezdar roli nehraje.
I když si jako personál normálně povídáme, o (profesní) minulosti se téměř nemluví. Jako by nikdo žádnou neměl. Když si to člověk uvědomí, je to dost zvláštní; takhle to tady ale vypadá. Kdo práci zvládne, zapadne bez problémů; stane se součástí místního mikrosvěta. Nedávno jsme se s kolegou hecovali, až jsem odnesla 8 dezertů najednou. Pět porcí v jedné, tři v druhé ruce. S elegantní obsluhou čtyřhvězdičkového hotelu to samozřejmě nemá nic společného; v tu chvíli to však je strašná sranda. I když poněkud stupidní, jako ostatně úplně všechno tady. Donedávna bych nevěřila, že hnít zaživa se dá i příjemně. Že se lze při tom cítit dobře.
Potřebovala bych na chvíli nějakou stabilitu (což tady máme), takže si říkám, jestli není zbytečné zas o ni přijít. Na druhou stranu vidím nepoměr v čase stráveném v práci, s tím související únavě a výdělku, který je okolo minimální mzdy. Nehledě na to, že to člověku kromě výplaty, bydlení a bizarních zkušeností pochopitelně mnoho nedá.
Z Bazoše možnost jet na zimu do Rakouska. Barmanka na sjezdovce. „V baru jsem nikdy nepracovala, neumím to“, hlásím popravdě. „To vůbec nevadí“, míní budoucí šéf. Odjíždím přístí měsíc.
Není to rozhodně tak, že by v Krkonoších bylo vše strašné a v Alpách úžasné. Tyto iluze dávno nemám. Jediné, co bych od toho potřebovala, je lepší poměr. Míň práce za víc peněz.
„U nás máte permanentku, takže se kdykoli můžete vrátit“, říkala ředitelka hotelu v Krkonoších. I když raději zrovna moc nechci, není úplně k zahození v nouzi mít zadní vrátka. Tak uvidíme.
