Článek
Nějakých patnáct let zpátky jsem tenkrát přes léto, coby studentka na brigádě, vydělávala víc než mamka, tou dobou ředitelka školy. To však už dávno není pravda - zatímco ve školství platy postupně malinko vzrostly, gastro stagnuje.
Německo už se dnes nijak moc nevyplatí; chce to prý jedině do Rakouska. Radí průběžně kde kdo, už to poslouchám několik let. Skvělé podmínky, krátká pracovní doba, k nadprůměrnému výdělku měsíc co měsíc jednou do roka ještě 13. a 14. plat. Zní to opravdu dobře.
Na bazoši inzerát: barmanka v Alpách na sjezdovce. Za pouhých osm hodin denně 3000 euro v čistém. Nějakých sedmdesát tisíc. K tomu ubytování a strava zdarma.
Řeším to se svojí šéfovou v Harrachově (předchozí práce, kterou kvůli Rakousku opustím, pozn. aut.); připadá jí to reálné. Lyžařský bar sama zažila ve skiresortu na Modravě, prý jsou tam výdělky velké. „Tím spíš v Rakousku“, myslí si moje ředitelka; dva tisíce euro plat plus tisíc na dýškách podle ní normálně odpovídá. „Tam se celý den nezastavíte“, dodává.
Adrenalin mě dávno neláká, slyším jen na ty peníze. To stojí za to zkusit.
Ostravská agentura mi obratem posílá smlouvu, v práci podávám výpověď.
Není to jednoduché - královský příjem vyváží spousta zádrhelů. Je to bar pro lyžaře, kam se lze dostat pouze lanovkou. Poslední jede ve čtyři odpoledne. Končí pod chatou, kde je ten bar. V téže budově mají i bydlení pro personál.
Abych lanovku stihla (a mohla se ubytovat), musím vyrážet v šest ráno z Prahy. Vzhledem k tomu, že v Praze nebydlím, tam čekám celou noc.
Spojení dobré, vše navazuje; předposlední vlak má však zpoždění. Pouhých 5 minut, což ovšem postačí k tomu, že mi ten další ujede. Je to lokálka, za čtvrt hodiny pojede další, tak v tom nevidím žádný problém. Přesto obratem raději informuju člověka z agentury. „Mamma mia, ježkovy voči“, uplatní Rakušan svoje znalosti různých jazyků. „To snad není pravda“, pokračuje německy. Vyvádí jako blázen, vůbec nechápu proč.
O dvacet minut později, než bylo původně v plánu, vystoupím v městečku Brixlegg. Na nádraží mě vyzvedávají dva Slováci, kteří přijeli autem. Představíme se; oni se znají od rána, všichni jsme přes stejnou agenturu. Popojedeme několik kilometrů, auto zůstává na parkovišti pod lanovkou. Co s ním - po celou zimu - musí prý teprve zjistit. S kufry a batohy nastupujeme každý do kabinky. Cesta celkově trvá přibližně 15 minut, s jednou zastávkou uprostřed.
Lanovka končí 50 metrů od budovy, do níž míříme. Ve sněhu, se zavazadly, po celodenním cestování, to však je celkem výzva. Chlapi mi s bágly nepomohou; se svými sotva lezou. Jeden je zhruba v mém věku (nebo spíš o něco mladší), druhý výrazně starší. Brunátný děda. Kladu si otázku, zda na to bude stačit. Má to být údajně rušný podnik.
Když se konečně do cíle doplazíme, je nám přidělen každému vlastní pokoj. Hodíme kufry a jdeme za šéfem. Rakušan, majitel, nadřízený. „To nezvládnete“, vyleze z něj, jen si nás změří pohledem. Věkově prostředního, který má dělat kuchaře, nechá bez komentáře; je to spíš na mě a toho dědu. „Dva tisíce talířů za den“, líčí, „musíš být opravdu rychlý“. Podobně u mě a té pozice na baru - zmiňuje tisíce kafí, která prodáme. Jako by nás od toho odrazoval. Taky je velice arogantní. Krom kávy, svařáku, horké čokolády tu točí taky džus nebo pivo. Vše na tlačítka, žádná klasická pípa jako v Česku. V tom je to mnohem jednodušší. Přesto mě straší dál. Vedle tlačítek musím namíchat taky Aperol; mají i několik dalších drinků. Práce je rychlá, lyžařů nekonečné fronty, prý je to hrozný stres. Předem nás docela děsí.
Proč si nás (z agentury) objednával, když nás tu, zdá se, vlastně spíš nechce? Dál popisuje frmol, kterému budeme vystaveni. Však je to taky zaplacené, myslím si. Zmíním ty tři tisíce euro, které nám slibovali z agentury. Vysměje se mi do očí, kde jsem tu cifru vzala. „Ach der Karl“, dodá pak shovívavě, když řeknu, že takto to (zmíněný týpek z agentury) prezentoval. Zjevně ho nebere příliš vážně. Tolik si tady v životě nevydělám, sdělí mi narovinu - dýška se nás prý týkat nebudou.
Sliby chyby, z tisíce na nulu, studená sprcha hnedka v úvodu. Jsem z toho poněkud rozladěná.
Volá ten z agentury, zda je vše ok. „A dostali jste něco k jídlu?“, zajímá se. „Ještě mám svoje“, řeknu popravdě. Tady nám nikdo nic nenabízel. Víc mě teď zajímá ten výdělek - očekávání versus realita. Proč nám sliboval sedmdesát tisíc?! Proto jsem odešla ze své práce -. Že je Rakousko platově nadprůměrné. „Spropitné dostanete, ale ne moc“, vaří z vody. „Taky máš špatný životopis“, vytasí se zástupce agentury s dalším argumentem. - CV snad přece posuzoval předem - dřív, než mě na tu pozici vzal. To sem snad teďka nepatří!
Zjevně mi nedokáže normálně odpovědět; on je to totiž podvod. Klamavá reklama, trik, pohádka, fantazie… aby sem lidi nalákali. Neseriózní přístup, fake. „S tebou jsou jenom problémy“, třísne mi následně s telefonem.
Za chvíli volá znovu, prý si mám přečíst e-mail.
„Volal jsem do Harrachova (moje předchozí práce, pozn.), mluvili o tobě velmi špatně. Prý vůbec neumíš pracovat“, stojí v e-mailu z agentury. „Nejlepší bude, když pojedeš zítra domů“.
I když jen zírám, co je to za jednání, trochu se stáhnu (na cestu nemám, je před výplatou), a přesvědčím ho, že to chci zítra zkusit. I za míň peněz. Mám pocit, že mi nic jiného nezbývá. Přece jsem přijela, abych pracovala. Ne proto, abych hned jela domů. Musím vydržet alespoň týden, do výplaty, dávám si předsevzetí (o kterém nemusí nikdo vědět).
Sice jsem skončila, stále jsem ale v pracovní skupině na WhatsAppu. Zeptám se tedy v Krkonoších, jestli je žádal o reference. Na mě a moji práci. „Mně nikdo nevolal“, odpoví šéfky jedna po druhé. Žádná - jsou celkem tři - o ničem neví. Zprostředkovatel z agentury si to podle všeho vymyslel.
