Článek
Smrad a oblaka dýmu připomínající hospodu čtvrté cenové před dvaceti lety takto provází každý start dne, zjistím postupně; venku je ovšem ráno pohádkové. Ať se podívám z jakéhokoli okna, všude jsou různě vysoké vrcholky hor, nebo i skály, osvícené ranním sluncem; v dálce pár stromů, kolem baráku sviští lyžaři. Štít zdobí kované ornamenty, kostkované závěsy, typické pro horské boudy, připomínají, kde se nacházíme, dřevěné lavice na terase pokryté dekami s kravským vzorem venkovskou idylku perfektně dokreslují. Nádhera, úžasný konec světa, 1800 metrů nad mořem.
V přímém kontrastu s těmito kulisami je nálada, která zde vládne. Ráno v tom kouři to ještě šlo; sotva jsme začli pracovat, jsou všichni upjatí, až hrůza. Panuje stísněná atmosféra, nepřítelská a - neurotická. Zaučují mě Slováci - jiní, než ti dva ze včerejška. Tito jsou tady už celkem dlouho. Starší teď začal sedmou sezónu, mladší svou třetí. „To jsou už třetí Vánoce, co nebudu doma“, smutně konstatuje. Nezdá se, že by zde byl vyloženě rád.
O mnoho nejde - zabýváme se kávou, pivem a skleničkami. Práce je málo, ještě to pořádně nezačalo. Přesto mi přijdou výrazně opatrní a - jaksi vystresovaní. Jenom tak, preventivně. Hrotí se každý detail. Šéf nám přinesl několik krabic půllitrů - s rozkazem umýt a vyrovnat do regálů. Ucha doprava, pod stejným úhlem, v pozoru, už jenom salutovat. Vzorněji by to nešlo. Pár se jich ovšem nevejde. Je plno, zbylých pět kusů už není kam dát. Stojí tak tedy na pracovní ploše, než se šéf vyjádří, co s nimi. „Tam asi nemůžou být“, přemýšlí jeden ze Slováků. „Když se šéf zeptá, vysvětli mu…“, instruuje mě druhý. Mě jen zaráží, že je to vůbec téma. Vždyť jsme nic neprovedli. Regály prostě nenafoukneme. Pokud se zeptá, tak mu normálně odpovím. Proč to ti kluci tak strašně hrotí?
Mihne se tady jakási zmalovaná blondýna, tak kolem čtyřiceti. Chvilku tu něco pošolichá, načež zas zmizí.
Dál se postupně objeví dva mladí Rakušani, kluk s holkou, oba tak pětadvacet. Jsem nová, snažím se odchytit je, podat jim ruku, představit se. Připomíná to takový ten stupidní rybářský vtip uplavala; teď mi však do smíchu není. Jako bych byla vzduch. Později na mě mluví posunky/jednoslovně, takže se vůbec nechytám.
Podobně jako my, i oni jsou sezónní zaměstnanci; nekvalifikovaná práce na pár měsíců, dokud je sníh. Oni jsou ovšem z Rakouska, ze západu. Nás berou jako podřadné, méněcenné a - dávají to patřičně najevo. Úplně stejně jako šéf na začátku.
Když doplňujeme sušenky ke kávě, tak ty rozbité jím. „Tohle se nesmí“, sdělí mi jeden ze Slováků, kteří mě na baru zaučují. „Správně je musíš vyhodit“. Šuplíky s pitím prozatím doplňují jen oni dva, seznamuju se s dalším pravidlem. Nesmím do skladu, abych tam něco neukradla.
„Mám ti vyřídit od šéfové“, říká kolega naléhavě, „že se jí nelíbí, žes ji nepozdravila“. - Nechápu, o čem je řeč; když jsem sem ráno přišla, všechny přítomné jsem, pokud vím, pozdravila. Společně se dobereme toho, že je to ta blonďatá paní, co se tu ráno ochomýtla. Nemůžu tušit, že to je nadřízená. Tváří v tvář jsme se navzájem neviděly, byla tu jenom tak mimochodem. „Měla by ses jí omluvit“, vyvíjí kolega nátlak. Je z toho úplně na nervy.
Proti své vůli nakonec ustupuju, je mi ho trochu líto. Když se ta arogantní Rakušanka, šéfova manželka, znovu vyskytne za barem, tak se jí omluvím s vysvětlením, že jsem nevěděla, že je šéfová. „Normální snad je pozdravit a představit se“, odvětí. Nyní se představím, ona však - ohledně svého jména - mlčí.
Práce je jednoduchá, klima tíživé. Tohle jsem dlouho nezažila.
„Čo ti budem povedať“, říká ten Slovák, který je tady sedm sezon. Kdyby nepotřeboval peníze, nebyl by tu.
„Já prostě musím, jiná možnost není“, líčí své působení ten mladší. Je mu tak 24, obden si volá s mamkou. „Začátky byly náročné“, vypráví mi. Často prý brečel na záchodě; zároveň ale pořád měl na paměti, že doma by byl bez práce. „Musel jsem zůstat, vydržet to“, dodává. Přesto že si to ani teď neužívá, pokud jde o budoucnost, chtěl by tu pracovat co nejdéle.
„Tohle máš špatně.“ „To sis nezapamatovala.“ „Takhle to dělat nesmíš!“ „Tys neopláchla šlehačku.“
Jsou velmi hodnotící, cítím se jako ten největší lůzr. Kvůli malichernostem. Které by klidně šly říct normálně.
Když si však uvědomím, jaká je tady kultura, že jsou v tom vychovaní a že tu působí dlouhodobě, tak jim to ani snad nelze mít za zlé. I když na nervy mi to jde, nebo si minimálně mnohokrát za den uvědomím, jak je to strašně na hlavu.
