Článek
Odejít ze dne na den bych mohla jedině, pokud jsem v pohodě s tím, že mi nezaplatí. V opačném případě musím vydržet do Nového roku.
Takhle se domlouváme. Když musím, prostě to (cca dva a půl týdne) vydržím.
Úterý 16.prosince 2025
„Když tě to stresuje, jeď domů“, spustí hned ráno šéf. Sděluju, co mi bylo řečeno z agentury. Ještě tu musím chvilku odpracovat; když skončím okamžitě, nedostala bych zaplaceno. „Das interessiert mich nicht“, trvá si na svém nadřízený. „Zimmer putzen a odjezd“, utrousí jenom. Vkládá se do toho šéfová; společně s agenturou si mě přehazují jak horký brambor. Taky si nezvedají telefon, lžou, pomlouvají. Podobně, jako se chovají k nám, jednají nyní navzájem mezi sebou.
Když není nutné, abych zůstávala, měla bych za ten týden peníze dostat, zní závěr, kterého se složitě dobereme. „Řeknu šéfovi, at ti dá dvě stě euro, aby ses dostala domů“, sdělí mi týpek z agentury. Zbytek na účet příští měsíc.
Podle pokynů z agentury si jdu za šéfem pro peníze. Za barem nějaký technik, společně opravují kávovar. Čekám a čekám, stojím tam metr od nich a - nic. Jako bych tam nebyla. Je mu to úplně jedno. Kdybych na cestu neměla (z předchozí práce v Krkonoších), jsem teď úplně v háji. V tom žije taky ta agentura. Vychází z toho, že jsme totálně na mizině. Že mám svou výplatu, ho zjevně nenapadlo. Při posledním telefonátu se ptá, jestli mi šéf dal ty peníze. „Musím to vědět“, zdůrazňuje. Když toto popřu, otcovsky uvažuje, co jako budu dělat. Když jsem končila v Krkonoších, kde jet pracovat do Rakouska všem připadalo obrovsky nebezpečné, jeden kolega prorokoval, že moji kostru naleznou na jaře někde v horách… Tohle by zjevně nechtěl. Ten člověk z agentury. „Pokud ti rodina pošle peníze, dneska je na účtě nemáš“, uvažuje. „To se vás netýká. Poradím si. Wir sind fertig“, uzavírám ten rozhovor.
„Ať se ti daří a šťastnou cestu“, přijde mi popřát mladý kolega ze Slovenska.
K lanovce mě doprovází ten druhý, který je tady sedm sezon. „Jela jsi sem zbytečně“, utrousí. S kufrem mi nepomůže, táhnu ho sněhem sama. „Čau“, pípne mi kartičkou u lanovky.
Vedle skupiny lidí, která Rakousko jako skvělou pracovní destinaci doporučovala, slýchávám taky jiné názory: „To se nebojíš?“ „Taková odvaha, to já bych nikam nejel.“ - I na tom přístupu něco bude. Svým způsobem mají pravdu.
Rozhodnutí odjet za prací do Rakouska nebylo nijak bezhlavé. Ani to není nic tak neobvyklého… I špatná zkušenost je zkušenost, říkala na střední naše třídní. Jsem strašně ráda, že jsem odtamtud pryč. Ohromná úleva a - nikdy více.
Večer si v Praze uvědomím, že jsem se nerozloučila s tím dědou od nádobí.
