Článek
Dny probíhají stejným způsobem - kouřový dýchánek, příprava, objednávky, úklid. Rutina. Přijde mi, že ti dva mladí Rakušani jsou ke mně postupně malinko přátelštější. Nejvyšší nadřízení naopak stále nic moc.
Nesnesou, abychom pár vteřin nic nedělali. Když nemám za barem žádnou objednávku, pošle mě šéfová roznášet jídlo. Zatímco pobíhám s talíři po terase, její manžel se za barem rozladěně shání, kde jako jsem.
V kuchyni prohodím pár slov s kolegou u nádobí. „Jsem tady třetí den a už potřetí myju okna“, ťuká si Slovák na hlavu. Je nový, doposud nesemletý, takže to zatím vnímá. Jak je to tady ujeté. Mezi řečí dostávám bonbon. Jediná lidská interakce v jinak robotím mikrosvětě.
Skoro po týdnu (a několika vyhrocených telefonátech: "Was redest du da für Scheiße? S tebou jsou jenom problémy. Můžeš jet okamžitě domů!"), konečně pochopím, co jsem to vlastně podepsala. Zprostředkovatelská smlouva s agenturou je současně smlouvou pracovní. Jinou už nedostanu; platit mě bude ta agentura, které šéf pošle peníze. Typický mafiánský systém - z Česka to známe od Ukrajinců. Zde je namístě přiznat si vlastní pochybení. „Co se tak asi dalo čekat - od agentury, která personál hledá na bazoši“, shrne to trefně ten děda od nádobí.
Dopoledne jsme - pro nedostatek jiné práce - s kolegy leštili okna. „Myješ je někdy taky doma?“, zajímá se šéf. Není mi jasné, kam míří; odvětím tedy, že občas ano. - Jde o to, že okna (která myl kolega), shledává nadále špinavými. Jednou mě vrátí přeleštit dřez, příště dostanu vynadáno, že se směju. Práce je vážná věc; je třeba tvářit se seriózně. Stále se omlouvat, a vše jim odkývávat. Jako nějaký osel. Nebo ovce. Případně robot. Nevolník. My jsme poddaní, ne-li dokonce otroci - z Česka, Slovenska, a nově dokonce z Maroka, kteří jsou - oproti Rakušanům - něco míň. Tohle si tady musíme uvědomit.
V úvodních mailech, když jsem zástupce agentury žádala o bližší info, to bylo samé paní ***ová sem, paní ***ová tam; okamžikem, kdy jsme si plácli, mi začal tykat. Nadřízení v práci nám rovněž tykají. Prostě tak, aby bylo jasno. Kdo je pán a kdo pes. I tomu pracovníkovi u nádobí, který by mohl být jejich táta.
V pátek před polednem šéfová nakráčí do baru, za chůze vyštěkne objednávku a chce jít. Asi má toho hodně. „Wie bitte? Ich habe nicht verstanden“, doptávám se. - Oči v sloup, mávnutí rukou, jaký jsem beznadějný případ, nápoj jde připravit kolega. Já tam dál stojím jako tvrdé y. Prostě jsem nerozuměla, tak nevím, co načepovat.
Stále je před výplatou, nemám na výběr. Možná i tohle hraje roli. Dokud jen hrotí, stresují, dokud nás „jenom“ ponižují, - a není přehnaně mnoho práce -, zvládám to poměrně bez problémů. O hezkém zážitku nemůže být řeč, pořád se to však dá. Přežít do konce směny a přijít na další. Aniž by člověk zvracel. Je to jen velice nepříjemné.
Změna přichází o víkendu, kdy je opravdu viel los. Vážně se nezastavíme, k tomu ta vyhrocená atmosféra. „Kde je bon na to cappuccino?“, shání se šéf po lístku s objednávkou. „Dneska jste vytírali?“ - Ukazujeme stopy po mopu na podlaze. Abychom byli efektivní, je třeba zapojit obě ruce. Aby se prodávalo co nejvíc, a to co nejrychleji. Abychom odbavili co nejvíc lyžařů. Jednou rukou mám točit jedno pivo a zároveň druhou druhé. - Chci se ohradit, že nejsem chobotnice; nevím však, jak se řekne. Tak jen podotknu, že mi to nejde. Že to můj mozek nezvládá. Ty dvě hemisféry. - Prý se to, podobně jako ostatní kolegové, musím naučit.
Být pořád ve střehu, hájit se, dokazovat. Kývat a omlouvat se. K tomu se soustředit na objednávky, které se hrnou jedna za druhou. Sobota ještě jakž takž, v neděli je mi špatně. Tlak na hrudi, strach i jen dýchat. Tohle nepůjde. Ne dlouhodobě. Do května, až bude po sezóně. Zítra je naštěstí patnáctého…
Zničená mířím na svůj pokoj. Náročné jak tou samotnou prací, kdy je nezbytné stále se koncentrovat a jet jak fretka; především ale psychicky. Nebo tou kombinací. Stres, nátlak, teror a mnoho práce.
Sotva se převléknu z pracovního, někdo mi ťuká na dveře. Ten Slovák od nádobí. „Talířek nemám“, omlouvá se. Dostávám alobal; na něm pár kousků lineckého, které mu s sebou dala manželka. V těchto kulisách získává podobná drobnost obrovsky na významu. Světýlko ve tmě, které mi zlepší náladu na zbytek dne.
