Tři Češi měli v Africe zachránit půl země. Energetici a jejich marný boj se sabotážemi.

Ve vzdálenosti padesáti kilometrů od naší Alto Catumbela, na řece, která protéká i naším městem, leží menší přehrada s vodní elektrárnou Lomaum. Přehrada se třemi generátory a s maximálním výkonem třicet pět megawatt, uvedená do provozu v roce 1965. Na naše domácí poměry by byla sice malá, ale tady v místních o mnoho méně náročných podmínkách je vlastně více než významná.

Ve většině venkovských angolských domácností je spotřeba elektrické energie prakticky nulová, to zejména na vzdálenějším venkově. Avšak stejně tak jako všude jinde ve světě, průmyslové podniky nějakou elektrickou energii potřebují. Kromě této přehrady v provincii funguje jedna ještě menší přehrada a vedle ní termika o celkovém výkonu necelých patnáct megawatt. Ty jsou postaveny v Bio-Pio, malé osadě dvacet pět kilometrů severovýchodně od Benguely. To jsou hlavní objekty energetického systému ENE-Angola střed, ve který jsou mezi sebou vzájemně propojeny.

Kromě těch pár našich lidí, zde na ENE vždy také pracovalo i několik jiných bělochů. Byl to většinou jeden Portugalec, který tu většinou byl zcela sám. Jednou zde kratší dobu výjimečně působil i další Portugalec, který na Rua Cubana po celou tu dobu žil se svou čtyřčlennou rodinou. Kapitolou samou o sobě však byl Rogerio, bílý Angolan narozený v sousedním Zaire. Ten zde žil také s celou svou rodinou, bydleli na sídlišti Bairro 2, u starého Pôsto Médico. S tím Rogeriem, či však spíše s jeho ženou Carlou, se spojovaly četné a velmi divoké výstupy v naší čtvrti. Nunu to spolu Titem vyřešili tak, že rodinku přestěhovali na Bio-Pio a byl klid.

Naši pracovníci z ENE měli vždy proti nám celulózařům jednu velkou a opravdu významnou výhodu, kterou bylo hlavně to, že měli volnější pohyb po nejširším okolí. Pro někoho by se to sice jako až tak velká výhoda nejevilo, byli tu totiž mezi námi někteří tací, kteří se hodně báli min a jiných nebezpečí v podobě jedovatých hadů či divoké zvěře. Oni energetici ale zase nebyli tak vázáni na Alto Catumbela, tak jako my z továrny, anebo třeba zdravotníci. Velmi často jezdili odtud pracovně do okresního města Ganda, nebo do Cubalu, ale také do blízkého či vzdálenějšího okolí směrem k provincii Huambo, která trpěla permanentně nedostatkem elektrické energie.

V pondělí sedmnáctého ledna devatenáct set osmdesát tři, brzy po ránu, došlo k situaci, která měla mít ve své podstatě rozhodující vliv na náš další pobyt. Toho lednového rána jedna vojenská jednotka UNITA, prý o síle asi tak šesti set vojáků, operující v naší provincii Benguela, přepadla přehradu Lomaum. Velmi vážně poškodila přívodní potrubí na přehradní turbíny, respektive jejich hydraulické uzavírací ventily. Dále měly být přitom zničeny všechny tři generátory a transformátory nacházející se dole pod přehradou. Co však snad bylo ze všeho nejhorší, bylo to, že během přepadu vojáci zajali všechny přítomné pracovníky elektrárny a odvlekli je odtamtud někam pryč, do hlubokého angolského vnitrozemí.

Pracoval tam mimo jiných jako vedoucí i otec Tita z místního ENE. Bydleli tam s jeho matkou po několik předchozích let. Oba dva byli tehdy rovněž odvlečeni. Přitom prý Titova matka, podle nějakých pozdějších nepotvrzených zpráv, měla cestou na jih Angoly dokonce zemřít. Řada z těch Angolanů, jak z obsluhy pracujících na přehradě, tak i z nepočetných obyvatel žijících v malé osadě dole pod přehradou, měla být při tom útoku zabita. Přesnější informace se už k nám nedostaly, snad to bylo i proto, abychom snad z toho nebyli příliš vyděšení. Nebo je prostě místní orgány neměly.

Od městečka Cubal vzdáleného od Lomaum necelých šedesát kilometrů, z místní nejbližší vojenské posádky proti vojákům UNITA ten den dopoledne vyrazila jednotka vládní FAPLA. Její skvělý postup vzápětí skončil trapným fiaskem, a to po první krátké a intenzívní přestřelce s vojáky UNITA nedaleko Lomaum, kdy prý padl velitel této jednotky. Ostatní vojáci to vzali honem rychle zpátky do kasáren. Toto také zcela jasně vypovídá o úrovni a hlavně o kvalitě bojovníků vládních vojsk. Spolehnutí na ně bylo, zdá se, velmi malé. Další otázkou je, co vše z toho byla pravda a jaký průběh události opravdu měly. Oni místní dobráci lhali často i sami sobě a měli sklony k fabulování.

Pro nás v továrně, koneckonců i na sídlišti, má tato nepříjemná událost v každém případě, dalekosáhlé a fatální následky. Jsme jako již několikrát předtím bez elektrického proudu. Což by snad ani nebyl tak velký problém, kdyby to bylo stejně jako předtím, jen krátkodobé přerušení dodávky. Nyní však jde o to, že je definitivně vyřazena továrna CCPA z provozu a tím je celý náš pobyt zpochybněn. Bez stálé dodávky elektrické energie neměla naše továrna nárok fungovat ani minutu. Přitom jen samotný provoz elektrolýzy byl ten největší konzument elektrické energie. Bez jejího provozu však nebylo vůbec možné doplňovat louh sodný do varného okruhu, ani plynný chlor pro bělírnu. Byl to dokonale začarovaný kruh, ze kterého nebylo úniku. A ony první zprávy z Lomaum nějakou velkou šanci na znovuobnovení provozu nedávaly. To vše nasvědčovalo tomu, že se sbalíme a povalíme domů, někteří sice neradi, ale co se dá dělat.

Navíc sem na sídliště musel být nasazen, a nyní již trvale, jeden rezervní zdroj elektrické energie. Jinak by bylo po možnosti uchovávat si v lednicích některé naše potraviny. A dále bychom se také mohli rozloučit s osvětlením v našich domech. Z továrny nám sem proto Nuno dodal modernější dieselagregát Yanmar-50 japonské provenience, který byl opět o výkonu padesáti kilowatt, měl ale mnohem modernější tyristorovou regulaci. Nebyl tím pádem tak choulostivý na okamžité přetížení oproti tomu staršímu, který tu býval používán při oněch minulých výpadcích proudu. To ale nemohlo být pro nás nějakým trvalým řešením. Hlavně to nijak neřešilo stav v továrně. Přesto byl ale mezi námi relativní klid, nikoho to nebralo. Konec našeho pobytu se nevyhnutelně blížil. Netušili jsme ovšem, jakým způsobem proběhne a kdy to bude!

předcház.

násl.

Zdroj: SAZEČEK, Lubomír. Zajati v Angole - Než přišla UNITA. Brno: L. Sazeček, 2009.