Článek
Jeden ukrajinský dělník volá na druhého: „Davaj flexu.“ Ukrajinec nerozumí, neví, co to je. Zatímco ti dva se snaží domluvit, co je to za nářadí, zkušenější ukrajinský „montér“ méně zkušeného učí, jak zacházet s flexou (úhlová bruska). Zákazník se drží za hlavu a mumlá si: „Já to nepřežiju“.
Ukrajinec mu omluvně vysvětluje, že za to nemůže. Je vyučený kuchař a poslední dva roky strávil na frontě. Když se mu narodil třetí syn, bratr plukovník mu poradil, aby dezertoval a utekl na západ. Tak je tady a montuje fotovoltaické elektrárny.
Podobné bizarní scény zažívají ve fotovoltaickém boomu zákazníci dennodenně. Montéři bez kvalifikace a bez zkušeností montují zařízení, které stojí několik set tisíc korun.
Postarší dáma středního věku v družném hovoru vysvětluje reviznímu technikovi, jak je s montáží spokojená. „Kluci byli velice šikovní. Vůbec se nezastavili,“ pochvaluje si. Revizní technik se chytá za hlavu. „Paní musím to celé předělat, než to zapnu. Takhle to nemůže zůstat,“ neubrání se reakci. Měl by mlčet, firma ho posílá na kontrolu zapojení. Dávám se s ním do řeči. „To je tak všude?“ zeptám se. „Jsou i dobré party, které už to někdy dělaly,“ odpovídá. „Ale dost jich vůbec neví, co dělají,“ dodává rezignovaně. Zatímco zákaznice to nezúčastněně poslouchá „revizní technik“ dokončuje opravu po ukrajinských „montérech“.
Je půl desáté večer. Ptám se ho, jak dlouho tuto práci dělá. To se přece nedá vydržet. „Práce jako práce odpovídá.“ Má malého syna, musí platit nájem. Zklamaně dodává, že alespoň v neděli by chtěl mít volno. „Ach jo, kdyby raději ti montéři to vůbec nezapojovali a nedělali nic,“ prohodí si jen tak pro sebe.
Postarší dáma, již není v tak dobré náladě. Vůbec tomu nerozumí. Zaplatila přes půl milionu korun, a teď nešťastně pozoruje, co se děje.
Je půl jedenácté večer a revizní technik odjíždí. Dáma si nalévá panáka dvanáctileté whisky a pokouší se usnout.
