Článek
Jo, čtete správně. Prostě vzít přebytečnou energii, kterou jsme pracně vyrobili – často s velkým ekologickým nadšením – a proměnit ji na teplo, které si prostě jen tak odfuní do okolí. Ne na vytápění, ne na ohřev vody, prostě jen tak. Jako by někdo zapnul fén a nechal ho běžet na prázdno jen proto, že ho štve ticho.
Teď se asi ptáte: Proč by někdo dělal takovou blbost? Inu, když jste energetik a máte plnou síť elektřiny, která nemá kam jít, začnete být nervózní. Elektrická síť totiž není nafukovací. Pokud je v ní víc energie, než se spotřebovává, může se přetížit a následky by byly zhruba stejné, jako když se přejíte na svatební hostině – prostě průšvih. A tak místo toho, aby se přebytečná elektřina nějak chytře využila, ji radši spálíme. Jen tak. Preventivně. Jako kdybychom při každém přebytku jídla na stole místo uskladnění v lednici rovnou zapálili kuchyň.
Mařiče energie fungují přesně na tomto principu. Přebytečný proud prostě převedou na teplo, které se vyzáří do vzduchu. Je to úplně stejně logické jako zapnout všechny spotřebiče v domě, protože máte pocit, že jinak bude elektřina v zásuvkách „hnít“. Tato zařízení, mimochodem někdy přezdívaná „obří fény“, jsou opravdu obrovská a dokážou zmařit obrovské množství energie. Ale co už, hlavně že síť neexploduje. Problém je, že tahle absurdita se prodává jako naprosto normální věc – dokonce jako nutné zlo.
Celá ta sranda je důsledkem našeho přechodu na obnovitelné zdroje, což je samo o sobě skvělá věc. Vítr fouká, slunce svítí, příroda nám dává energii zadarmo, no neberte to. Jenže příroda má jednu nevýhodu: nedělá to na objednávku. Když je větrno a slunečno, máme najednou spoustu energie, kterou neumíme spotřebovat. A když nefouká a je zataženo, zase nemáme nic. A protože zatím nemáme dost dobré technologie na skladování energie, řešíme to tím, že přebytky prostě zničíme. Bravo, lidstvo! První krok k ekologii: spálit všechno, co nespotřebujeme.
Jenomže to má háček. Mařiče energie jsou asi tak ekologické jako skládka plastů na pláži. Celý smysl obnovitelných zdrojů je přece šetřit planetu, omezovat plýtvání a snižovat uhlíkovou stopu. A co děláme? Promrháme energii, kterou jsme vyrobili, jako by to byl starý chleba, co už nikdo nechce jíst. Dokážete si představit něco absurdnějšího? Možná jen to, že někdo dostal zaplaceno za to, že tyhle mařiče vymyslel a navrhl. A teď je prodává jako horké rohlíky.
A přitom řešení existují. Už dávno umíme přebytečnou energii ukládat do baterií. Jasně, nejsou to levné technologie, ale dávalo by to aspoň smysl. Nebo bychom ji mohli využít na výrobu vodíku, který lze skladovat a později použít jako palivo. Někde dokonce experimentují s přeměnou přebytečné energie na syntetická paliva, která lze skladovat roky. To všechno jsou možnosti, které jsou daleko chytřejší než „obří fén na zbytečnosti“. Jenže baterie nevypadají tak efektně a nikdo je zatím nepojmenoval tak, aby to působilo dostatečně cool.
Mařiče energie jsou jen další z mnoha příkladů, jak děláme přesný opak toho, co jsme si předsevzali. Namísto šetření energií a planetou ji doslova házíme oknem. A co je na tom všem nejhorší? Ještě se tváříme, že je to vlastně hrdinský čin. Až se jednou budeme ohlížet zpátky na tuhle epochu „ekologické revoluce“, možná si řekneme, že mařiče energie byly naší největší hloupostí. Pokud ovšem hloupost nepřekonáme něčím ještě absurdnějším. Kdo ví, třeba jednou vymyslíme „mařiče vody“, které budou sloužit k tomu, aby se zbytečně zachycená dešťová voda vypařila zpátky do atmosféry.
A tak zatímco mařiče dál vesele funí do okolí, nám nezbývá než doufat, že se někdo někde probudí a začne přemýšlet. Protože pokud si někdo myslí, že „zmařit energii“ je cesta k udržitelné budoucnosti, možná bychom měli vymyslet i mařiče hlouposti. A kdyby hloupost opravdu nadnášela, tyhle obří fény by už dávno pluly po nebi jako nejbizarnější vzducholodě, jaké svět kdy viděl.
