Článek
„Nebojte, to je jen pro velké znečišťovatele,“ uklidňovali nás, zatímco už v šuplících měli připravené excelovské tabulky, jak jednou zpoplatnit i dětské foukání do balónku. Uhlí, plyn, ropa? Jistě. Ocelárny? Samozřejmě. Automobilky? Proč ne. A dnes? Připravte si popcorn, protože nejlepší díl ještě nepřišel.
Začalo to logicky. Auta se spalovacími motory vypouští emise, takže když je chceme zachránit planetu, musíme je motivovat. Motivace v překladu znamená „zaplaťte“. A tak se platí. Daň z benzínu, daň z nafty, silniční daň, dálniční známka, ekodaň, emisní normy tak přísné, že Euro 7 pravděpodobně měří i množství slz, které řidič uroní při pohledu na účet za servis. Stát byl spokojený. Peníze tekly. Systém fungoval. A pak přišla zrada: elektroauta.
Elektroauta jsou tichá, čistá a především děsivá – ne pro životní prostředí, ale pro rozpočet. Když stojíte na čerpací stanici a lijete do nádrže benzín, můžete skoro slyšet v dálce potichu cinkat státní kasu, jak si přichází na své. Ale co dělá řidič elektroauta? Ten jen zasune kabel do zásuvky a tváří se, že to celé nic nestojí. To je pro stát nepřijatelná situace, skoro jako kdyby občan začal existovat bez pokuty.
Zastánci elektromobility se radují, že je to konec fosilních paliv a éra čisté budoucnosti. Jenže stát vidí něco úplně jiného: přichází o miliardy ze spotřebních daní. A když stát přichází o peníze, je to stejná tragédie jako když česká rodina zjistí, že v lednici je jen margarín a kyselé okurky. Veřejné finance mají hlad. A hlad je nejlepší kuchař. Zvlášť když může uvařit další daň.
A tak se objevil nápad – nenápadný, jemný, skoro romantický: emisní povolenky pro automobilky. To je jen začátek. Elektroauta vypadají jako ekologické spasení, ale v zákulisí se už brousí pera. Baterie se musí vyrobit. Elektřina se musí vyrobit. Nabíječky se musí postavit. Všechno má uhlíkovou stopu, kterou je – kdo by to čekal – potřeba „regulovat“.
Jinými slovy, nejdřív přijde varování: musíme zohlednit ekologický dopad. Potom přijde studie: doprava zatěžuje síť. Následuje kulatý stůl: jak zdanit nabíjení, aby to znělo zeleně. A pak už jen čekáme na tiskovku ministra: „Nezavádíme novou daň, jen malý udržitelný poplatek. Je to pro planetu.“ Překlad: doplňte číslo účtu.
Vážně si někdo myslí, že stát nechá řidiče elektroauta jezdit bez poplatků? Naivita je pěkná vlastnost, ale ještě hezčí je rozpočtová disciplína. Představme si, že za dvacet let jezdí většina aut na elektřinu. Na benzínku už chodí jen nostalgici a veteráni. Spotřební daň mizí. A to je okamžik, kdy někde na ministerstvu zazní věta: „Tohle musíme nahradit.“ A pak to přijde.
Nejdřív se zavede povinné hlášení spotřeby elektřiny do centrální databáze. Ne proto, že by stát chtěl šmírovat. Kdepak. To je jen příprava na nový „udržitelný tarif“. Kdo má auto, ten má peníze. Kdo má peníze, ten může platit. Není v tom žádná věda, pouze logika, co dosud nikdy nezklamala. Navíc se dá krásně říct, že je to kvůli férovosti. Aby to měli všichni stejné. Aby náhodou někdo neměl radost zadarmo.
A až si někdo dovolí protestovat, že přece elektroauta jsou ekologická, přijde odborník a řekne: „Ano, ale jen pokud je budeme správně motivovat.“ Motivace v jazyku úředníka rovná se „daně“. Stát nikdy neřekne: nemáme peníze. Stát řekne: musíme chránit budoucnost našich dětí. Jen zapomene dodat, že budoucnost našich dětí bude stejně drahá jako bydlení v Praze.
A abychom nebyli pozadu, jednou přijde i vrcholný krok: povolenka na provoz elektroauta. Formálně to samozřejmě bude nazývané jinak – třeba „certifikát ekologické rovnováhy mobility“. Bude stát jen pár tisíc ročně, ale díky tomu můžete mít pocit, že jezdíte správně a odpovědně. Bez certifikátu budete špinit planetu elektřinou, což je pochopitelně nepřijatelné.
Smějete se? No jo. Stejně jsme se smáli, když se řeklo, že jednou budeme platit za plastové tašky, že budeme mít poplatky za komín, za vodu, za odpad, za internetové televize, za televizní poplatek, i když žádnou televizi nemáme. Realita má smysl pro humor. Sarkastický.
Povolenkami to začíná. Pak přijdou poplatky. Pak registrace. Pak certifikáty. A nakonec budeme stát v koloně u státní správy, ťukat prsty do volantu a přemýšlet, kde se stala chyba. Přitom je to jednoduché: stát si nikdy nenechá ujít příjem, který už jednou měl. A když náhodou vymizí spalovací auta, nahradí je jiný zdroj peněz. Ekologický, spravedlivý a samozřejmě hlavně povinný.
Takže si užívejte dnešní éru elektroaut bez daní. Je to jako letní láska – krásná, ale krátká. A až jednou přijde nová daň s názvem „ekologický příspěvek na zelenou budoucnost dopravy“, budete vědět, že se historie opakuje. Nová technologie, starý příběh. Výmluva jiná, výsledek stejný. Zaplatíme. Všichni. Protože když jde o rozpočet, stát je vynalézavější než influencerka, která potřebuje další spolupráci.
Povolenkami to začíná, přátelé. A čím to končí? Inu, až nám jednou zpoplatní i vzduch, možná pochopíme. Anebo si vezmeme půjčku. Koneckonců, pokud je to pro planetu, kdo by si nestěžoval, že?
