Článek
A s ní přichází i maličký problém – elektrická infrastruktura začíná dýchat těžce, jako když se někdo po pátém kopci snaží utéct před tramvají. Kdo by to byl řekl, že připojení několika tisíc aut najednou na síť může vyvolat menší chaos?
Zatímco eko-nadšenci obdivují tichý šum elektromotorů, technici v elektrárnách si začínají kroutit hlavou. Představte si stovky, tisíce aut, která se každý večer rozhodnou, že právě teď je ideální čas dobít baterii. Síť, která byla dřív spíš spolehlivá než flexibilní, teď připomíná šneka v blátě – pomalá, přetížená a ne úplně spokojená. A my se divíme, že občas někde zhasne světlo.
Nejde jen o samotné nabíjení aut. Když se elektromobilů sejde více než pár desítek, transformátory začínají pískat jako staré rádio naladěné na frekvenci „katastrofa“. Výpadky proudu v malých obcích? Žádný problém, stačí pár nabíjecích stanic, a rázem máte obyvatele, kteří netuší, jestli je to chyba v síti, nebo jestli soused právě zapojil Tesla Model 3.
A co teprve rychlodobíjecí stanice, ty malé energetické černé díry, které sají megawatty jako hladový teenager brambory? Každá z nich je schopná vytáhnout z distribuční sítě tolik energie, že se dá vyrobit deset domácích vánočních stromků s blinkry. Jenže elektrická síť v Česku byla původně plánovaná spíš na svícení a vaření brambor než na to, aby napájela flotilu elektromobilů s ambicí dobít baterii během 30 minut.
A pak tu máme zákon schválnosti: všichni se najednou rozhodnou nabíjet auta večer. Po práci, po večeři, když se všichni pohodlně rozvalí u Netflixu. Síť, která se už snaží držet krok s běžnou spotřebou domácností, dostává nálož, jakou nezažila ani v den, kdy se všichni rozhodli péct cukroví najednou. Transformátory se potí, jističe cvakají, a my sedíme doma a přemýšlíme, proč nám bliká lednička.
Energetici se tváří klidně, ale uvnitř jim hoří plíce. Investice do modernizace sítě? Samozřejmě, to by bylo rozumné, ale když máte v plánu modernizovat síť v Česku, připravte se na byrokratický maraton. Schvalovací procesy trvají déle než čekání na nový iPhone, takže zatímco auta už jezdí, síť se modlí, aby vůbec přežila víkend.
Nedostatek kapacity neohrožuje jen domácnosti, ale i průmysl. Továrny, které potřebují stabilní proud, se občas ocitají v situaci „nabíjím nebo pracuji“. A protože v Česku se rádi držíme tradic, stává se, že někde zhasne linka, a pracovníci si z nostalgie vzpomenou na dobrou starou éru svíček a ručního šroubováku.
Samozřejmě, můžeme být optimisté. Budoucnost je elektromobilní a každý nový elektromobil na silnici je vítaným krokem k udržitelnosti. Jen nesmíme zapomínat, že za každým tichým „zip“ elektromotoru se skrývá hlasitý křik transformátorů a trafostanic. A pokud si myslíte, že problém se vyřeší sám, když přejdeme na obnovitelné zdroje, připravte se na to, že i slunce a vítr mají své nálady. Občas svítí a fouká, jindy ne – a pak se síť potácí, jako kdyby byla po vánočním večírku.
Možná by to chtělo trochu pragmatismu: plánování, investice a trošku lidské trpělivosti. Elektromobilita je fajn, ale pokud chceme jezdit rychle a nabíjet se rychle, musíme si uvědomit, že síť není kouzelný strom, ze kterého roste energie na povel. Každý nový elektromobil je malá výzva pro energetiky, malý test nervů, malý krok k tomu, abychom si uvědomili, že technologie nemusí být vždy přítel – někdy je to jen velký, hlučný spotřebič, který si žádá svoji daň.
Takže až příště budete slyšet ticho elektrického motoru, vzpomeňte si na transformátory, které se snaží držet krok, na jističe, které cvakají, a na energetiky, kteří se modlí, aby síť vydržela. Elektromobilita je fajn, ale světlo na konci tunelu nemusí být vždy rozsvícené – někdy je to jen blikající LEDka, která nám připomíná, že i zelená revoluce má své hranice.
