Článek
Země, která byla ještě nedávno světovou výkladní skříní elektromobility, totiž omezila dotace na elektroauta – a prodeje se následně propadly o zhruba 95 procent. Ano, devadesát pět. To není kosmetická korekce, to je pád ze srázu, při kterém by i los na kluzké silnici instinktivně zatáhl ruční brzdu.
Ještě včera bylo Norsko rájem elektromobilistů. Elektromobily tam netvořily budoucnost, ale přítomnost. Jezdily všude, parkovaly zadarmo, neplatily mýtné, daně ani DPH a jejich majitelé měli pocit, že kromě tichého motoru zachraňují i planetu. Stát se na tom všem velkoryse podílel, protože když máte peníze z ropy, můžete si dovolit tvářit se jako ekologický světec. Jenže pak přišel okamžik, kdy si někdo na ministerstvu spočítal, že svatost je drahá záležitost.
Dotace se začaly omezovat, úlevy mizet a realita se dostavila rychleji než norská zima. Jakmile elektroauta přestala být daňově zvýhodněným spotřebním zbožím a začala se cenově blížit běžným autům, zájem opadl tak dramaticky, že by to vydalo na učebnicový příklad závislosti trhu na státní podpoře. Najednou se ukázalo, že Norové nejsou geneticky naprogramovaní milovat elektromobily. Oni jen milovali slevy.
Propad prodejů o 95 procent není signál, že by se Norové náhle zamilovali zpět do benzínu nebo nafty. Je to spíš tiché přiznání, že elektromobilita v současné podobě stále stojí na berličkách. Bez státní injekce se ukazuje jako drahá, nepraktická a pro mnoho lidí zbytečně komplikovaná. Jinými slovy: jako něco, co si koupíte, když vám na to stát přispěje, ne když si to máte zaplatit sami.
Celá situace má navíc lehce ironický rozměr. Norsko je země, která vydělala jmění na fosilních palivech, a právě díky těmto penězům si mohla dovolit masivně dotovat elektromobily. Když se ale dotace omezí, ekologická pohádka se rozpadá rychleji než ledovec v letní sezóně. Najednou se ukazuje, že zelená budoucnost je krásná věc, ale jen pokud je někdo ochoten ji zaplatit.
Pro Evropu je to studená sprcha, a to nejen kvůli severskému klimatu. Evropské vlády se totiž na Norsko dlouho dívaly jako na důkaz, že přechod na elektromobilitu je nevyhnutelný a že lidé ji přijmou s nadšením. Norský experiment teď ale naznačuje, že bez masivní státní podpory se nadšení rychle mění v lhostejnost. A že trh, ponechaný sám sobě, má tendenci klást nepříjemné otázky, například kolik to celé stojí a co z toho vlastně mám.
Samozřejmě, zastánci elektromobility namítnou, že jde jen o přechodnou fázi. Že technologie zlevní, infrastruktura se zlepší a lidé si zvyknou. To všechno je možné. Stejně možné je ale i to, že bez dotací se elektromobily stanou produktem pro bohatší část populace, zatímco zbytek bude dál jezdit v tom, co si může dovolit. A to je scénář, který se už tolik nehodí do politických prezentací plných zelených šipek a slibů.
Norský propad prodejů tak není jen lokální epizodou, ale varováním. Ukazuje, jak křehký je úspěch postavený na státních pobídkách a jak rychle se může změnit chování spotřebitelů, když zmizí finanční motivace. Elektromobilita se tím nehroutí, ale dostává ránu reality, která bolí víc než mrazivý vítr od fjordu.
A možná je to nakonec dobře. Možná bychom si měli přestat lhát, že lidé dělají masová rozhodnutí čistě z ideálů. Dělají je z peněženky. Norsko to právě zjistilo velmi názorně. A zbytek Evropy by si měl tuhle lekci uložit, dokud ještě nějaké dotace zbývají.
