Článek
Jaderná elektrárna na Vysočině dodává elektřinu už čtyřicátý rok a stát si maluje, jak postaví pátý reaktor, aby měl na Instagramu energetiky hezky blyštivou selfie s hashtagem #BezUhlíku. Jenže roky běží, rozpočty bobtnají a myšlenka, že by se místo dalšího jádra mohla v Dukovanech zrodit paroplynová elektrárna, přestává být hospodským vtipem a začíná připomínat solidní plán B.
Nejprve čísla: současné čtyři bloky vyrobily od spuštění v roce 1985 více než 525 terawatthodin elektřiny — za poslední měsíc běží tři, čtvrtý je v odstávce. To je úctyhodné skóre, jenže životnost těch dinosaurů není nekonečná a první bloky začnou odcházet na věčný neutronový odpočinek před rokem 2040. ČEZ proto tlačí pátý reaktor. Tendr se opakuje častěji než repríza Básníků a prvního bagru se dočkáme nejdřív v roce 2034, přičemž ostrý start by mohl být v roce 2038, pokud se vesmír, Brusel i rozpočtová rada shodnou, že je pondělí.
A tady do sálu přichází v lakýrkách plyn. Paroplynové elektrárny v posledních letech zažívají comeback, protože umějí naskočit a vyskočit rychleji než kocour z vany. V době, kdy sítě kmitaly mezi přebytkem solární polední siesty a nočním bezvětřím, se z plynu stává spolehlivý záskok. Evropa sice slibuje dekarbonizaci, ale zároveň ví, že do doby, než z fusaku vyleze fúzní reaktor a zamává nám, bude potřeba něco pružného a technicky dosažitelného. Moderní paroplynovka umí efektivitu kolem 60 procent, emise CO₂ třetinu oproti uhlí a stavba trvá zhruba čtyři roky. Ano, plyn není bezuhlíkový elegán, ale ve srovnání s černým uhlím vypadá jako gymnazista vedle řetězového kuřáka.
Kritici okamžitě namítají, že substituce jádra plynem je krokem zpátky a že by nás ruské ventily mohly za chladných nocí pěkně přitlačit k radiátoru. Jenže česká spotřeba plynu klesla od roku 2021 skoro o pětinu, terminály na LNG v Polsku a Německu rostou jako houby po dešti a diverzifikace zdrojů je dnes oblíbenější než slovo „udržitelnost“ v grantové žádosti. Navíc pátý blok Dukovan vyjde na minimálně 300 miliard Kč, což je částka, která by se dala přeložit jako „dvě dálnice D35, pár obchvatů a permanentky pro všechny seniory“. Paroplynovka o srovnatelném výkonu by stála pětkrát méně a byla by na síti dávno předtím, než se jadernému reaktoru ve výkopu stihne zalíbit beton.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda by z plynové alternativy nebyl jen draze zaplacený most k ještě dražším emisním povolenkám. V roce 2024 ale Brusel odsouhlasil, že plyn může sloužit jako „přechodné palivo“ a firmy vkládají naděje do směsi s vodíkem. Turbíny se navrhují tak, aby zvládly postupně stále vyšší procento H₂, až se jednoho dne ze spalovací komory místo oxidu uhličitého ozve jen nevinné „pssst“. Pokud by Dukovany dostaly takovou turbínu, mohly by se za dvacet let pochlubit, že začaly na dinosauřím plynu a končí jako vodíkový hipster.
Politicky to zní svůdně: vláda by ukázala, že umí reagovat rychleji než noty atomové ódy a zároveň si nechává otevřené dveře pro budoucí jaderné bloky, které mají stát na zelené louce hned vedle. Část průmyslu by si ukousla práci na stavbě, a ještě by mohlo zůstat pár miliard na to, aby vlak z Brna do Jihlavy nejezdil déle než lumpárna na finančáku.
Jaderní puristé ale upozorňují na stabilitu: kilowatthodina z jádra je sice drahá na pořízení, ale pak jede nonstop, nevypouští CO₂ a garantuje strategickou suverenitu. V Česku se tomu věří tak vehementně, že ministerstvo průmyslu až do loňského léta odmítalo o plynové variantě nahlas uvažovat. Jenže letos v dubnu už premiér opatrně naznačil, že „diverzifikace technologií je ve hře“ — a o týden později šuškanda z parlamentu prozradila, že se chystá analýza srovnávající právě plyn a jádro pro Dukovany II. Záznamy z výboru sice odmítají komentovat, ale kdo zná pražské chodby, ten ví, že když se začne dělat studie, je už padesát procent rozhodnuto.
Je tedy možné, že za deset let se na Vysočině nerozjede jaderné tango, ale plynový quickstep. Pokud k tomu dojde, budeme mít zdroj, který pomůže vykrývat fluktuace obnovitelných zdrojů a zároveň nám nechá čas rozhodnout, jestli chceme dál investovat do reaktorů, nebo vsadit všechno na zelený vodík. A pokud mezitím někdo vymyslí, jak fúzi udržet víc než pár sekund, může se z paroplynovky stát záložní kotelna pro zimní špičky.
Ať už to dopadne jakkoli, jedna věc je jistá: argumentační bitva o Dukovany nás bude bavit ještě dlouho. Časem se možná ukáže, že v roce 2025 byl plyn jen taktickým strašákem, aby si vláda vyjednala lepší podmínky na jádro. Nebo naopak, že plynový plán vyhrál, protože byl levnější, rychlejší a přizpůsobivější. Do té doby si u té třetí dvanáctky raději nechejte rezervu: energetika je maraton, ne sprint, a každé pivo navíc změní cenu za kilowatthodinu rychleji než bruselský emisní limit.
