Článek
Elektřina je jako vzduch — není vidět, ale když chybí, je zle. A zatímco se hádáme o výši účtů nebo o tom, jestli je solární panel hezčí než kytka v květináči, v pozadí funguje složitý systém, bez kterého bychom si s tím ovladačem mohli tak maximálně zatopit.
Tím neviditelným hrdinou je česká přenosová soustava. A hlavním šéfem v zákulisí je společnost ČEPS. Jméno možná připomíná název nějakého léku nebo zkratku sportovního spolku, ale realita je mnohem elektrizující. ČEPS neboli Česká přenosová soustava, a.s. je státní podnik, který má na starost to nejdůležitější: aby elektřina, vyrobená v elektrárnách, našla cestu až k vám domů. A co je hlavní – aby se po cestě neztratila, nevybouchla, nezkolabovala, nebo nezmizela někde mezi Temelínem a Horní Dolní.
Takže, jak to celé funguje? Představte si to jako obří silniční síť. Někde v elektrárně se „vyrobí“ elektřina — to znamená, že nějaký ten uhlík, jádro, vítr nebo slunce odvede svou práci a vznikne napětí. To se ale nedá jen tak poslat do zásuvky v kuchyni. Musí se nejprve posílit, protože v tomhle případě méně opravdu není více. Elektřina se zvedne na vysoké napětí – klidně 400 000 voltů. To je napětí, které by vám zavařilo mozek i v přilbě astronauta. Ale díky tomu může putovat stovky kilometrů bez velkých ztrát. A právě tohle má pod palcem ČEPS.
ČEPS spravuje zhruba 44 rozvoden a přes 5700 kilometrů vedení, většinou na stožárech, které známe jako ty vysoké železné „žirafy“, co stojí na polích a trochu kazí výhled. Každý z těchto stožárů a kabelů je součástí systému, který musí být v absolutní rovnováze. Ano, elektřina je neurotická dáma – jakmile se jí někde něco nelíbí, tak se zhroutí celý systém. A to doslova. Přenosová soustava totiž funguje na principu okamžité rovnováhy mezi výrobou a spotřebou. V praxi to znamená, že kolik elektřiny někdo zrovna pustí do systému, tolik jí musí být někde zároveň odebráno. Není tu žádný velký sklad, žádná krabice „elektřina na zítra“. Když někdo zapne v Brně klimatizaci, někde v Tušimicích musí kotel přidat.
Tuhle rovnováhu sleduje dispečink ČEPS prakticky v reálném čase. Je to jako obrovská šachová partie, kde ale figurky někdy vybuchnou, když je špatně posunete. Dispečeři sledují spotřebu, předpovědi počasí (ano, i oblačnost nad Vysočinou může rozhodnout) a do toho musí řešit plánované i neplánované výpadky, třeba když do vedení někdo napere bagr nebo se přehřeje transformátor. A když někde dojde k poruše, přesměrovává se energie jinudy – klidně i přes Německo nebo Slovensko. Celá střední Evropa je totiž propojená jako obrovská elektrická dálnice a chyby se šíří rychleji než politické skandály.
Na rozdíl od běžných distributorských firem (jako je ČEZ Distribuce, E.ON nebo PRE), ČEPS nedodává elektřinu koncovým zákazníkům. Je to „velkoobchodník s cestami“, zajišťuje, že elektřina dorazí z výrobny do tzv. distribuční sítě. A až ta potom po menších drátech doručí proud do vaší čajové konvice.
Zajímavé je, že přenosová soustava musí být stále připravena na extrémní situace – jako jsou letní vedra, kdy běží klimatizace naplno, nebo zimní mrazy, kdy si každý večer v půl sedmé pouští troubu, sušičku a Netflix zároveň. To jsou momenty, kdy se síť dostává do stresu a je to trochu jako kdybyste na přetíženou tramvaj chtěli nacpat ještě dětský kočárek, psa a kolo. ČEPS musí plánovat, regulovat a někdy i na dálku říct některým elektrárnám: „Hele, dneska trošku ubrzdi, máme toho moc.“
Kromě samotného provozu také ČEPS investuje miliardy do modernizace vedení a rozvoden. Staré dráty se mění za chytřejší, transformátory se digitalizují a celý systém se připravuje na připojování nových typů zdrojů – hlavně těch „zelených“. A právě tady začíná další výzva: obnovitelné zdroje jsou sice ekologické, ale taky nevyzpytatelné. Když svítí, tak jedou, když ne, tak ne. A přenosová soustava se musí přizpůsobit tomu, že z jedné strany najednou přiteče proud jako z Niagary a o hodinu později je ticho po pěšině.
To je důvod, proč se v ČEPS (a nejen tam) mluví o budoucnosti v souvislosti s akumulací, tedy ukládáním energie do baterií, vodíku nebo přečerpávacích elektráren. Ty by mohly pomoci vyrovnávat výkyvy a snížit stres na síti. Jenže než k tomu dojde, musí přenosová soustava dál držet stabilitu jak provazochodec bez jištění.
Takže až si večer zase pustíte televizi, vysušíte vlasy nebo otevřete lednici a zavřete ji bezdůvodně (protože stejně nic nového nepřibylo), vzpomeňte si na ty stovky lidí v ČEPS, kteří hlídají, aby proud šel, kam má. A že to není vůbec jednoduchá práce. Protože bez přenosové soustavy by žádná zásuvka nebyla víc než jen hezky tvarovaná díra ve zdi.
