Článek
I takhle mohou vypadat letní zážitky. Ty, které rozhodně nechcete zažít, a už vůbec ne ve dnech, kdy je celá Evropa uvězněna pod pokličkou mimořádných veder.
Bohužel, naše babička si tentokrát vytáhla černého Petra, jak se říká. A přesto, že mi ráno říkala, že z Olomouce do Prahy dorazí okolo sedmé večerní, v průběhu cesty bylo jasné, že na čas podle jízdního řádu tady určitě nebude.
Od začátku samé problémy
Pendolino, kterým cestovala, bylo na odjezdu zpožděné o víc než 30 minut. Jasně, to se občas stává, ale už při téhle informaci mi tchyně bylo při mé empatii hodně líto. A to ještě nikdo netušil, jaké martyrium ji čeká na cestě, kterou jsme jí přáli hladkou, pohodovou a klimatizovanou. Hladká pro ni rozhodně nebyla.
První nepříjemnou informaci o zpoždění vlaku nám sdělila někde od Pardubic. Vlak prý stojí údajně kvůli bouřce, která se prohnala a popadaly nějaké stromy, které způsobily problémy na trati.
Tchyně nám píše, že doufá v příjezd do půlnoci, ale my to od ní bereme spíš jako pokus o „vtípek“ pro odlehčení v těžké situaci, ačkoliv do smíchu není nikomu z nás.
Zajásáme, když nám asi po 90 minutách píše, že se vlak rozjel a věříme, že ve 22 hodin je u nás jako na koni. No, jako na koni k nám skutečně dorazila. Sice ne v deset, jak jsme odhadovali, ale rychlost toho koně, jakožto dopravního prostředku minulosti, rozhodně připomínala.
Radost z toho, že už je vše na dobré cestě, se záhy rozplývá. Babička nám za chvíli píše, že vlak opět stojí, tentokrát kdesi v Řečanech nad Labem. Nebýt zpoždění vlaku, o tomto místě nemám ani tušení. Kdybych to šlo, do vlaku bych si sedla místo ní - lítost a bezmoc se ve mně prohlubuje s každou další minutou a novou informací.
Úplně přesné časy si nevybavím, ale bylo asi mezi osmou a devátou. Šla jsem uspat děti a manžel se mezitím rozhodl, že bude nejlepší pro babičku dojet. S tím, že kdyby se vlak zanedlouho rozjel, babička mu dá vědět, aby to otočil, což se taky stalo. Za chvíli jsem slyšela klíč v zámku - vlak už prý zase jede.
Do Prahy dorazila po půlnoci
Skoro 6 hodin zpoždění vlaku, který pokračoval až do Karlových Varů. Nepříjemnosti na cestě, které byly způsobené hlavně počasím a těžko jim mohl někdo zabránit.
Situace, v níž se nechce ocitnout nikdo z nás, určitě nepotěšila cestující ani personál vlaku. Líto mi je obou, ale někdy se prostě okolnosti takto sejdou a nic s tím nenaděláte.
Nevím, jestli babička po tomhle zážitku ještě někdy bude chtít cestovat vlakem, ale ještě dnes ji jedna cesta čeká. Cesta zpátky, tentokrát s vnučkou. Snad bude tentokrát hladká - děti totiž podobná zpoždění nesou mnohem hůře.
Jaký je váš nejhorší zážitek z cest vlakem? A jaké nejdelší zpoždění jste zažili? Podělte se s ostatními čtenáři v diskuzi pod článkem.
