Článek
„To je hrůza. Děti mi doma skáčou po hlavě, jsem orvaná jak borůvky a k tomu nechápu, proč si babičky ty moje raubíře někdy nevezmou. Dost by mi to pomohlo.“ stěžuje si kamarádka, když zrovna sedíme na hřišti a díváme se, jak naše děti staví hrad z písku.
Na jedné straně tomuto postesknutí rozumím, protože na děti jsem také většinu času sama a co vám budu povídat, někdy to s nimi doopravdy není snadné. Přesto, že na to nejsem pyšná, přiznávám, že dříve jsem uvažovala stejně jako kamarádka a cítila jsem se tak trochu ukřivděná, když hlídání nebylo tak často, jak bych si představovala. Můj pohled na věc se změnil ve chvíli, kdy jsem po rodičovské dovolené začala chodit do práce. Tehdy jsem začala být vůči babičkám vnímavější.
Důchod před 30 lety klidně v 55 letech
Není žádným tajemstvím, že čas odchodu do důchodu se stále oddaluje a většině z nás to pravděpodobně není lhostejné. Moje babička odešla do důchodu už v 55 letech, ale maminku důchod čeká až v 65 letech a právě na rodičích vidím, že jim ubývá energie. A je to pochopitelné.
Průměrná doba dožití je sice delší, ale pokud odejdeme do důchodu v 65 letech nebo později, nemyslím si, že budeme překypovat energií. Možná budeme rádi, že máme svůj klid a ze života, kdy jsme pracovali každý den na plný úvazek, případně v třísměnném provozu, budeme unavení. Je dokonce možné, že jsme během této doby zažili syndrom vyhoření nebo jsme k němu mnohdy neměli daleko. V okolí také vidím, že se začnou přidávat zdravotní problémy a místo cestování a užívání si života budeme navštěvovat ordinace lékařů.
Jsem skeptická? Už to tak vypadá, protože jsem zatím nenapsala nic pozitivního. Jenže, nemůžu si pomoct, takhle to skutečně vnímám, ačkoliv jsem si vědoma, že vše závisí i na dalších aspektech, jako je například životní styl a vůbec celkový náhled na život. Jeden se dokáže radovat z maličkostí, myslí pozitivně a druhý už dopředu najde na všem to zlé. Někdo životem proplouval hladce a jiný neměl na růžích ustláno. Vše souvisí se vším.
Nová generace babiček?
Že nemají babičky radost, když mají hlídat vnoučata a raději by si čas užívaly jinak? Myslím si, že jak která babička. Spousta babiček si čas s dětmi užívá a některé na to prostě nejsou, ale nemyslím si, že tomu někdy bylo jinak.
Důvody, proč babičky nehlídají, mohou být různorodé. Od špatných vztahů přes nedostatek času až po bariéru, kterou může být vzdálenost.
U známých jsem se setkala se všemi vyjmenovanými důvody, přičemž naší rodině je důvěrně známá právě vzdálenost, babiččina práce na směny, pracovní víkendy a v neposlední řadě bohužel i zdravotní problémy.
Babička rovná se hlídání? Vůbec ne
Neměli bychom mít babičkám za zlé, když zrovna odmítnou hlídat vnoučata, protože nemají čas, nezbyla jim dovolená nebo mají práci okolo domu. Pokud nehlídají, protože je to nebaví a se svým volným časem chtějí naložit jinak, možná pro ně smysluplněji, měli bychom to respektovat přesto, že takhle jsme si to nepředstavovali.
Děti jsme si „pořídili“ proto, že jsme je chtěli a ne proto, abychom je hodili na krk babičkám, které se samy mají co otáčet. Nemusí automaticky platit, že babička rovná se hlídání. Není tomu tak vždy, ale jsem vděčná za každou chvíli, kterou děti stráví s babičkou. Nejsem uražená, pokud babička hlídání odmítne. Má k tomu své důvody, mezi kterými může být jen to, že zrovna nemá sílu poslouchat dětský křik.
