Článek
Zastávám názor, že rodiče, jejichž dítě se věnuje nějaké sportovní aktivitě, by si ji měli také alespoň vyzkoušet - jednak proto, aby věděli, co ten sport obnáší, a pak také proto, aby šli svým ratolestem příkladem. Sezení u kávy a dortíku je sice fajn, ale sport je přece jen přínosnější.
Naše děti už nějaký ten pátek navštěvují kroužek boulderingu - tedy umělou stěnu, jejíž cesty se zdolávají bez lana. Leze se jen do určité výšky (odhadem 3 metry), z níž lze i seskočit a dopadnout na měkké dopadové žíněnky. Abyste si nezpůsobili nějaké zranění, musíte se naučit, jak správně padat.
Ale to by bylo jen tak na úvod. Můj článek rozhodně není návodem, jak začít s boulderingem - na to totiž nemám potřebné zkušenosti.
Můj první bouldering? Trochu to bolelo
Jednoho dne jsem se odhodlala k objednání pěti 1,5hodinových lekcí boulderingu s trenérem. U popisku kurzu mě na chvíli zarazilo, proč tam píšou, že je třeba být trochu zdatný. Odradit jsem se nenechala, ale smysl téhle věty jsem pochopila už po první lekci.
Zaplatila jsem, domluvila termíny a zanedlouho vyrazila i s manželem na první lekci, kde jsme si dali rozcvičku, řekli nějaké ty zásady a zkusili přelézt traverz, abychom si pomalu začali osvojovat techniku lezení.
Víte, když jsem koukala na lezce ve videích, připadalo mi, že na tom není nic těžkého. Vždyť oni ty cesty zdolávají s takovou lehkostí, říkala jsem si. Nikdo u toho nefuní a ani se nikomu neklepou nohy.
Stejně jako naše děti, které díky absenci strachu lezou bez většího přemýšlení. Prostě se chytnou a jdou na to s lehkostí horských kamzíků. Mám pocit, že jak už s čímkoliv začnou v dětství, všechno jim jde v podstatě hned.
Na rozdíl ode mě, která se do toho vrhne po čtyřicítce a před každým krokem přemýšlí, kam dát každou ruku a nohu. A vzhledem k tomu, že se občas musím zamyslet, která je vlastně pravá a levá, to celé rozhodně nebylo tak elegantní, jak jsem si představovala.
Už při snaze o vylezení prvního údajně nenáročného boulderu s číslem nula jsem si jako ta nula připadala. Pochopila jsem, že moje představa o vlastní kondici byla výrazně optimističtější než realita. Ale to už tak asi v začátcích je. Však taky nejsem žádný Adam Ondra, žejo.
Do topu jsem ale po povzbuzování instruktorem přece jen vylezla a měla z toho obrovskou radost. Jen jsem si dole všimla, že mám sedřenou kůži na prstu a překvapilo mě, jak rychle mi ztuhly prsty. A to nebylo všechno.
Ozvaly se svaly, o kterých jsem doposud nevěděla
Ztuhlé prsty byly to nejmenší. Ještě ten den jsem zjistila, že člověk potřebuje zádové svaly i na takové činnosti, jako je otočení v posteli nebo vyndání hrnku z horní poličky. Bolela mě i předloktí a odřené prsty mi připomínaly mou naivitu, kdy jsem si ještě nedávno myslela, jak pohodový bouldering bude. Nicméně já mám tuhle bolest ráda – člověk aspoň ví, že pro sebe něco dělal. A neodradilo mě to.
Po dalších lekcích už to bylo jen lepší. Svaly si začaly zvykat a já pochopila, že bouldering není jen o síle, ale hlavně o technice, kterou ještě stále nemám vypilovanou.
Přesto mi některé části těla stále dávají najevo, že si úplně nemyslí, že žena po čtyřicítce potřebuje viset několik metrů nad zemí za barevné kamínky.
Závěrem
Přes všechny peripetie musím uznat, že bouldering má něco do sebe. Člověk si u něj jako u každého sportu pročistí hlavu, protáhne celé tělo a občas si připomene, že gravitace pořád funguje naprosto spolehlivě.
Po skončení kurzu jsme na boulder začali chodit i s dětmi a je to skvělá rodinná aktivita, kterou mohu doporučit - i když děti jsou pořád o několik levelů přede mnou.
A jedno vím jistě – až zase uvidím zkušené lezce, jak po stěně ladně „tančí“, budu k nim mít mnohem větší respekt a už nikdy se neopovážím říct:
„Tohle přece nemůže být tak těžké.“
