Dětství na audiokazetách a příběh muže, který je vymyslel

Vyrůstala jsem v devadesátých letech a velkou část mého dětství provázely audiokazety. Ty s oblíbenými – a někdy i méně oblíbenými – interprety, jsem nejčastěji dostávala jako vánoční dárky, pár jsem si jich ale koupila i sama za peníze z kapesného. Jen pro představu: třeba Esohity 2 z roku 1996 mě vyšly na 289 Kč, což pro jedenáctiletou holku nebyla zrovna malá částka.

Živě si vzpomínám na můj šťastný podvečer, kdy se mi podařilo dovolat do hitparády Medúza, která tehdy patřila k těm nejsledovanějším. Díky tomu, že jsem ve správnou chvíli vyřkla kouzelné slůvko stop, jsem tehdy vyhrála audiokazetu kapely Queen– album Made In Heaven z roku 1995. Byl to obrovský zážitek, na který se nezapomíná. A musím přiznat, že od té doby už jsem sice nikdy nic nevyhrála, ale o to větší triumf to tenkrát byl.

Kazety, které jsme nevlastnili, jsme si půjčovali mezi spolužáky. A když nebylo co půjčit, seděli jsme dlouhé hodiny u rádia a čekali, až z éteru zazní oblíbená písnička. V tu chvíli se stisklo tlačítko nahrávání.

Nahrávalo se na kazety k tomu určené, a když zrovna došly, výjimečně jsme sáhli i rodičům na nějaký starší kousek. Přepisovat se daly dokonce i originální kazety nahrané slavnými osobnostmi v hudebním vydavatelství. Stačilo přelepit lepící páskou malé otvory na horní straně kazety a magnetofon byl ochotný nahrávat znovu.

Kromě hudby se na kazety ukládalo i dětství samotné. Táta nás jako děti občas nahrával, k čemuž jsme ho s bratrem přemlouvali. Zpívání, mluvení, přeřeky, ale i nevinné sourozenecké dohadování – ohromně nás to bavilo.

A ačkoliv z nahrávání vzešly roztomilé nahrávky a pěkné vzpomínky, když mi je dnes táta pouští, pokaždé váhám, jestli se mám smát, nebo stydět.

K audiokazetám neodmyslitelně patřily i walkmany – relativně malé přehrávače, díky nimž jsme si mohli hudbu brát všude s sebou a poslouchat ji přes sluchátka.

Kdo ale na walkmanech vyrostl, asi mi dá za pravdu, že ač šlo o skvělý vynález, walkmany nebyly vždy dokonalé. Často žraly baterky a páska z kazet se v nich uměla pořádně zamotat. Většinou jsme si ale dokázali poradit. Abychom šetřili baterky nebo pásku znovu namotali, pomohla obyčejná tužka, kterou jsme zasunuli do jedné z cívek a točili jsme tak dlouho, dokud nebylo hotovo.

V té době jsme kazety brali jako samozřejmost. Málokdo z nás se zajímal o to, kdo tenhle malý zázrak vynalezl. Přitom, vynálezce audiokazet si pozornost rozhodně zaslouží.

Lou Ottens byl nizozemský inženýr, který celý svůj profesní život spojil s firmou Philips. Nastoupil do ní na začátku padesátých let a postupně se vypracoval až na vedoucí pozice ve vývoji.

Na přelomu padesátých a šedesátých let se v belgickém Hasseltu podílel na vývoji přenosných magnetofonů. Právě tehdy přišel s myšlenkou kazety, která by byla malá, levná, a zároveň nabízela vysokou kvalitu zvuku. Cílem nebylo vytvořit nový kulturní fenomén, ale dostat záznam zvuku do podoby, kterou si lidé budou moci vzít kamkoliv s sebou.

V roce 1963 se Philips rozhodl nový kazetový systém poprvé představit veřejnosti na veletrhu v Berlíně. Technický nápad se tak dostal do světa a brzy i do domácností milionů lidí.

Je nepravděpodobné, že by tehdy kdokoliv tušil, jak zásadní dopad budou audiokazety mít, přesto se postupně staly jedním z nejrozšířenějších nosičů zvuku 20. století.

Lou Ottens se později podílel také na vývoji kompaktního disku a dalších formátů. Zemřel v roce 2021 ve věku 94 let.

Dnes máme hudbu dostupnou téměř na jedno kliknutí. Spotify nám nabídne playlist podle nálady a písničku přeskočíme během vteřiny. Je to pohodlné, rychlé i vítané.

Přesto pro mě mají fyzické nosiče mnohem větší váhu. A právě audiokazety, na nichž jsem vyrostla a které v sobě nesou spoustu vzpomínek, pro mě dodnes zůstávají těmi nejosobnějšími, i když si je už dávno nemám na čem přehrát.

Zdroj: Wikipedie: Lou Ottens