Dovolená v Turecku: moře, tržnice, želvy i přemýšlení nad bakšišem

Na rodinnou dovolenou v Turecku jsme vyrazili poprvé. Už po příletu do Antalye a následném nástupu do autobusu směr hotel nám delegátka sdělila, že pan šofér určitě ocení, dáme-li mu nějaký bakšiš – i když je to prý na každém a není to povinnost. Přiznám, že my jsme nedali ani cent navíc, ale brzy jsem pochopila, že v Turecku jsou dýška úplně běžnou záležitostí.

Cestou z letiště nás čekala jedna, za mě na čtyřiceti kilometrech úplně zbytečná přestávka, která měla možná sloužit také k tomu, abychom pustili chlup i mimo resort. Většina cestujících přesto zůstala v nastartovaném autobusu, kde nás ochlazovala klimatizace. Beztak se už všichni viděli u moře. Vstávali jsme ve dvě ráno a nakupování suvenýrů bylo tím posledním, po čem jsme toužili. Stejně tak jsme nechtěli nakupovat jídlo – vždyť za chvíli jsme se mohli najíst v hotelu. Pauza naštěstí trvala jen dvacet minut - přesně, jak pan řidič předem avizoval.

Po příjezdu do hotelu jsme pár hodin čekali na to, až pro nás bude uklizený pokoj. Měl být k dispozici v 15 hodin, ale čekali jsme až do 15:20, zatímco další tři rodiny, s nimiž jsme na dovolenou jeli, měly pokoje mnohem dříve, a to jsme se na recepci hlásili jako první. Nepotěšili nás tím, ale vlastně to jsou malé věci. Všechny služby jsme mohli využívat ještě před ubytováním, takže nám nic nechybělo.

Mimochodem, později jsem se v jedné skupině o dovolené v Turecku na sociální síti dočetla, že někteří lidé vkládají při check-inu dvacet eur do pasu pro recepčního, který se o klienta zrovna stará. Turisté tak prý zvyšují šance na lepší pokoj a také dřívější ubytování. Člověk pak nemusí čekat až do 15 hodin a ubytovaný může být klidně ještě před obědem. No, tak tohle jsem netušila a po pravdě mi to přijde docela zcestné.

Pokud bych chtěla lepší pokoj, měla jsem si ho přece objednat už při rezervaci zájezdu. Navíc, pokud bych vyplázla dvacet eur a výhody stejně nakonec nepocítila, dovolená by mohla mít hořkou pachuť. Něco jiného by bylo na rovinu se zeptat, jestli by mi dali lepší pokoj, když přisypu peníze.

Jakmile pro nás byl přichystaný pokoj, milý a usměvavý mladík z recepce vzal naše zavazadla, nasměroval nás do výtahu a chvíli jsme si povídali. Dnes prý obsadili pětašedesát pokojů, zatímco v celém hotelu je jich na tři stovky. Personál se zde rozhodně nestíhá nudit.

V pokoji nám portýr řekl něco k trezoru, klimatizaci a minibaru, my poděkovali a mile se rozloučili. Jenže to nestačilo k tomu, aby se naše cesty pro tento den rozdělily. Místo toho nastala trapná situace. Mladík zůstal stát ve dveřích a nezdálo se, že by měl v plánu hnout se odtamtud dřív, než cinkne nebo zašustí nějaká finanční odměna.

Ta naše jen cinkla. Dvoueurovkou, což portýra evidentně nepotěšilo a nezdráhal se nám to dát najevo rozpačitým odchodem bez jediného slova. Bez poděkování. Bez úsměvu. Bylo nám jasné, že jsme na zdejší poměry dali asi málo, ale stejně – mít na každém kroku pocit, že bych měla dávat automaticky peníze navíc, mi není úplně přirozený. Na každém kroku jsme rozhodně nerozdávali, ale místní kultuře jsme se v této otázce přizpůsobili docela rychle. A personál? Ten byl po prvním dni vděčný za jakoukoliv částku navíc a také nám to nezapomínal dávat najevo milými gesty.

Aby to ale nevypadalo, že jsme do Turecka přijeli jen čekat na pokoj a přemýšlet, komu ještě strčit nějaké to euro, musím dodat jednu podstatnou věc. Dovolenou jsme si jinak užívali od prvního dne.

Moře v oblasti Evrenseki bylo teplé tak akorát, čisté, písečná pláž s pozvolným vstupem do moře příjemná a hotelový areál udržovaný. Stejně tak pokoje byly každý den uklizené, personál se většinou usmíval a snažil se vycházet vstříc. Kdybych tedy měla hodnotit samotný hotel a jeho služby, mnoho důvodů ke stěžování bych hledala jen těžko. Ale přece jen – chyběla mi opravdu dobrá káva a taky prosecco. Sytě žluté a dost sladké víno mě od pití alkoholu odradilo, což sice není ke škodě, na druhé straně, trocha dobrého alkoholu k dovolené tak nějak patří.

I když nám v resortu nic nechybělo a nevyrazili jsme na žádný větší výlet, celý týden jsme nezůstali jen mezi pokojem, restaurací, bazénem a mořem. Vyrazili jsme také na místní tržiště, kde člověk velmi rychle zjistí, že cenovka – pokud tam vůbec nějaká je –, představuje spíš nezávazný návrh k další diskuzi.

Obchodníci nás oslovovali, lákali do obchůdků a přesvědčovali, ať nakoupíme právě u nich, ale že by vyloženě tlačili na pilu, to říct nemohu. Jen v jednom obchůdku s keramikou a nejrůznějšími rozpustnými nápoji se nás prodavač snažil zaháčkovat. Jakmile viděl, že si prohlížíme keramiku, přinesl nám v typických tureckých skleničkách ochutnávku nápoje – mango a dračí ovoce. Velký kšeft jsme mu ale neudělali. Koupila jsem si jen jednu misku, která se mi opravdu líbila.

Návštěvu turecké tržnice jsem považovala tak trochu za povinnost. Spousta lidí o nich mluví a vozí si odtud oblečení i dárky. My jsme ale zjistili, že tohle není nic pro nás. Smlouvání nám nejde přes pusu, takže kšiltovky pro děti jsme koupili bez něj, stejně jako sportovní set pro dceru. Jen na misce jsem nakonec ušetřila jedno euro. Na tunu oblečení jsem v kufru neměla místo – ale popravdě ani doma ve skříni.

Jeden z nejsilnějších zážitků přišel v zátoce u moře, pod dřevěným mostem. Měli jsme možnost vidět mořské želvy, které jsem objevila vlastně úplnou náhodou hned druhý den, kdy jsem si šla ráno zaběhat.

Jakmile jsem se blížila k dřevěnému mostu, zarazilo mě, kolik na něm stojí lidí a dětí. Zajímalo mě, co všechny zaujalo, tak jsem zastavila také. Stačil pohled dolů a bylo jasno. Přímo pod mostem plavaly veliké mořské želvy.

Asi deset minut jsem je pozorovala a mezitím přicházeli další lidé, někteří dokonce s vajíčky, která si přinesli ze snídaně. Házeli je želvám často vcelku a ty se po nich mohly utlouct. S velikou chutí je sluply jak malinu.

O želvách jsem samozřejmě řekla ostatním členům rodiny a od té doby nebylo jediné ráno, kdy bychom s dětmi nešli mrknout na želvy.

V Turecku se promenádovala také velká spousta koček. To jsem znala už z Řecka, ale v Turecku se zdálo, že místní lidé o ně pečují lépe. Vypadaly zdravěji, žádná kočka nežebrala u jídla a nedovolila si vyskočit na stůl a sníst porci, kterou jste si právě nachystali. Právě na promenádě u moře jsem podél cesty viděla čas od času několik kočičích domečků, v nichž byla připravená miska s vodou a granule.

Dětem jsem ale nedovolila kočky ani hladit, právě díky zkušenosti z Řecka, kdy si tenkrát díky kontaktu s pouličními zvířaty místo suvenýru odvezly dermatofytózu.

Po týdnu v Turecku jsem nakonec pochopila i ten bakšiš. Ne tak, že bych měla potřebu rozdávat eura každému, kdo se na mě usměje nebo mi podá kufr, ale jako možnost poděkovat lidem, kteří se o nás během dovolené opravdu starali. Nějaké to euro jsme nechali pokojské, občas číšníkovi nebo barmanovi a tentokrát už ne proto, že jsme měli pocit, že se to od nás očekává, ale protože jsme sami chtěli.

A právě v tom je pro mě asi ten rozdíl. Ráda nechám něco navíc člověku, který je milý, ochotný a díky němuž je moje dovolená o něco příjemnější. Mnohem méně příjemné mi je, když se bakšiš automaticky očekává a bez něj má člověk skoro pocit, že udělal něco špatně.

Jinak nás ale naše první turecká dovolená mile překvapila. Užili jsme si teplé moře, písečnou pláž, děti každé ráno kontrolovaly želvy a já si z tržiště přivezla jednu jedinou misku, přestože kufr mohl teoreticky odletět domů nacpaný tričky, kabelkami a teniskami.

A jestli bych do Turecka jela znovu? Klidně. Jen už bych věděla, že kromě plavek, opalovacího krému a trochy místa v kufru na suvenýry je dobré mít po ruce také pár drobných.