Článek
Po několika letech, které jsem strávila jako matka na rodičovské - ve vytahaných teplákách, pobíhající mezi kuchyní, pračkou a úklidem domácnosti, jsem zjistila, že na sebe nemám nic hezkého. Nic, co bych si mohla obléknout na divadelní představení, kam jsem se chystala. A protože můj šatník nezachránily ani nasbírané kalorie a následná éra home-office, musela jsem se uchýlit k pro mě nutnému zlu. K nakupování.
Jen si zkuste představit, že vás někdo nutí dělat něco, co je vám opravdu proti srsti - třeba uběhnout maraton v lodičkách, do kopce, v dešti a s kabelkou přes rameno. Hrozné, že? Přesně takhle se cítím, když mám jít nakupovat. Bohužel, pokud jsem chtěla být v divadle za dámičku, nebylo zbytí.
Na pomoc jsem si vzala kamarádku
Na nákup šatů jsem si vyhradila celé sobotní dopoledne, přičemž jsem si s sebou vzala kamarádku Terezu coby poradní hlas. Člověk přeci potřebuje druhý názor - ideálně ten, který mu dá za pravdu. Vyrazily jsme do jednoho butiku a těšily se, že po úspěšném nákupu zajdeme posedět do kavárny. Jenže záhy se začal psát příběh, který měl do našich představ hodně daleko.
V drahém butiku jsem si vybrala nádherné žluté pouzdrové šaty, z nichž byla nadšená i Tereza. Vzala jsem si je na ramínku do kabinky a už jen při pohledu na ně jsem si začínala připadat jako princezna, která se těší na to, až je oblékne a v zrcadle uvidí, jak moc jí sluší.
Nákup za všechny prachy
Za kabinkovým závěsem bylo tolik nemilosrdných zrcadel, až mě z toho oči přecházely. Nevěděla jsem, do kterého koukat dřív, přitom bych si bohatě vystačila s jedním. No nic. Sundala jsem si bundu a další oblečení, nadechla se a začala oblékat šaty. Jakmile ovšem došlo na zapínání zipu, nastal problém. Byla jsem asi za půlkou, když se zip zasekl. Nešel nahoru ani dolů a já jsem začínala cítit, jak rudnu pocitem trapnosti. S nadějí v hlase jsem na pomoc zavolala Terezu.
„Terezo?“
„No?“
„Můžeš sem na chvilku?“
„Proč? Nepasujou?“
„Pasujou… Možná až moc.“
Když Tereza vešla do kabinky a viděla, co se mi stalo, snažila se zip rozchodit. Tahala, povolovala, zaklínala, ale nic. Všechny pokusy byly marné.
„Nejde to, budeme se s tím muset pochlubit prodavačce, “ špitla nakonec a rovnou ji zavolala.
Výborně. Jednou si jdu koupit šaty a hned jsem středem pozornosti. Hrozně se stydím, protože nic podobného se mi ještě nikdy nestalo. Prodavačka se mi snažila pomoct, ale se zipem nehnula ani ona. Navíc byla naštvaná, že jsem zničila šaty - prý jsem nesoudná a mohla jsem si říct o větší velikost.
„Budeme je muset nastřihnout. Souhlasíte s tím?“ zeptala se.
„Nic jiného mi asi ani nezbývá, žejo.“ Odpověděla jsem rozmrzele.
Po rozstřihnutí šatů jsem cítila nepopsatelnou úlevu, ale ta mě přešla ve chvíli, kdy jsem se oblékla a prodavačka mi podala účtenku.
„Rozstřižené zboží zde bohužel účtujeme, ale že jste to vy, dám vám dvacetiprocentní slevu. Máte to za 3 500 Kč. A nebojte, šikovná švadlenka vám je určitě zvládne opravit.“
Tohle byl fakt nákup za všechny prachy. Až mě příště opět pohltí tak hloupá myšlenka jako je nakupování, připomenu si zážitek se zaseknutým zipem v kabince a raději půjdu ještě jednou pořádně prohledat skříň.
V divadle jsem nakonec udělala parádu v pohodlných černých šatech, které jsem doma přeci jen našla. A víte co? Nikdo nepoznal, že jsou deset let staré, kamarádky se dokonce ptaly, odkud je mám a já jim upřímně prozradila, že ze skříně.
Anketa
