Jaké bylo dětství v devadesátkách? Volnost, odřená kolena a radost z maličkostí

Když jsem se narodila, psal se rok 1985. Z povídání rodičů si pamatuji, že návštěvy tatínků v porodnicích tehdy nebyly běžné a maminky své narozené děti dokonce ukazovaly z nemocničního okna, pod nímž čekali novopečení tatínci, kteří se poprvé dozvěděli, zda mají kluka nebo holku.

Moje vlastní vzpomínky ale začínají až o pár let později. Školka, první kamarádi a pak devadesátky v plné síle. Na jejich konci mi bylo už skoro 15 let a v následujících řádcích bych na tohle období ráda zavzpomínala.

Dobře si vzpomínám na první den ve školce, kdy jsem udělala obrovskou plačtivou scénu. Na to, jak jsem se jako klíště držela mámina kabátu a ani za nic jsem ve školce nechtěla zůstat. V ten den jsem si připadala jako odložené dítě, ale brzy jsem si našla kamarády a do školky se každý další den těšila.

Poté, co jsem do skříňky se značkou domečku odložila venkovní oblečení, nazula bačkůrky a oblékla zástěrku, začala spousta zábavy a aktivit s dětmi a úžasnými učitelkami - Květuškou a Zdeničkou.

Spoustu času jsme trávili na školkovém hřišti - na pískovišti a několika průlezkách.

Občas jsme koukali na dětský pořad Kuřátka a ráda vzpomínám na to, když Zdenička několika oblíbencům v předškolním věku dovolila odpoledne bez spánku a místo toho jsme mohli hrát elektronickou hru mikling.

Co se týká školky, za ty roky se toho tolik nezměnilo. Snad jen ty zástěrky se už dneska nenosí, a pokud se rodiče výjimečně zdrží v práci a nestihnou vyzvednout děti v době provozu školky, můžou z toho být nepříjemné oplétačky s úřady. Tím samozřejmě nechci nevyzvednutí dětí omlouvat - stávat by se to nemělo tak jako tak.

Kromě klasické výuky si vzpomínám na sběr bylinek, za který jsme si mohli vydělat „velké“ peníze do pokladničky. Sběrem jsme trávili spoustu času a pilně sbírali třeba květ hluchavky nebo listy kopřivy, které jsme doma usušili a v papírovém pytlíčku odevzdali učiteli přírodopisu. Ten byliny zvážil a my zkasírovali pár korun - i tak nám to za to stálo. Na hodnotu odměny si už bohužel nevzpomenu, jen vím, že hluchavka byla ceněna nejvíce.

Kromě bylinek se sbíral také papír. Která třída nasbírala nejvíc, byla pochválena ve školním rozhlase.

Někteří učitelé se s námi nemazali a ještě v sedmé třídě na některé raubíře občas přiletěla mokrá houba. Rákosku jsme naštěstí nezažili - největším trestem za vyrušování bylo vykázání z hodiny za dveře a jako bonus neomluvená hodina.

Venku jsme v poměrně útlém věku lítali bez rodičů, jezdili na kole, hráli schovku, gumu, skákacího panáka, čáru s céčky, vybiku nebo prostředníka, a do setmění jsme před domem vytrvale pinkali badminton.

Nejednou jsme domů přišli s brekem a krvavými koleny plnými štěrku, ale nikdo z toho nedělal vědu. Rána se vydrhla, zdesinfikovala kysličníkem (na tu hroznou štiplavou bolest si pamatuji dodnes) a další den se jelo nanovo.

Pokud se nám nepřihodil žádný úraz (já jsem jich naštěstí tolik neměla), domů jsme se vrátili buď v domluvený čas, nebo až máma naše jména vyvolávala z okna.

Pamatuji si na sněhové zimy, svahy plné bobujících dětí a na zamrzlých rybnících zase plno bruslařů.

Výlety byly dobrodružné, ale občas docela úmorné. Tehdejší automobily neměly možnost klimatizace a v třicetistupňových vedrech byl člověk rád, že po několika hodinách dojel konečně do cíle. Abychom se neuvařili, samozřejmostí byla otevřená okýnka.

Místo navigace, jak ji známe dnes, tehdy sloužil spolujezdec vedle řidiče, vybavený papírovou mapou. Na jeho (ne)zdatnosti závisel celý průběh a délka cesty. Někdy se trochu bloudilo, ale na místo jsme dorazili vždy. Dovolené jsme trávili v kempech ve stanu či karavanu, později na chalupách či podnikových chatách.

Ráda vzpomínám na prázdniny u babičky na vesnici o dvou stech obyvatelích. Většinu času jsme trávili na obrovské zahradě, kde jsme mezi stromy měli zavěšenou houpací síť. V sadu jsme si mohli ze stromů nasbírat třešně a jiné ovoce, na záhoncích jahody, angrešt nebo rybíz. Babiččin statek byl obrovský. Nechyběla hospodářská zvířata ani pole, a tak měla babička celý den co dělat, aby obstarala vše, včetně vnoučat, která měla pár týdnů na prázdninách.

Babička nás občas samotné poslala pro nákup do místní samoobsluhy, my se radovali z pocitu zodpovědnosti a najednou si připadali starší než jsme ve skutečnosti byli. Nákup jsme vkládali do drátěného košíku a nasávali vůni mleté kávy, kterou si v obchodě namleli jiní zákazníci. Babička nám vždy dovolila koupit si něco malého pro sebe. Také jsme s mladším bráškou byli někdy vysláni pro barevnou sodovku, kterou prodávali na váze v nedalekém JZD.

A když už píšu o babičce, nesmím zapomenout na jednu událost, která se u ní konala každou zimu - na zabijačku. Byla to taková vlastně společenská událost, na niž se kromě řezníka sjela celá rodina, aby pomohla se vším, co bylo potřeba. V ten den jsme měli budíka na šestou ranní a u babičky nás kromě povinností čekala legendární vysoká bábovka s rozinkami a trochou rumu.

Maminka mi na každé narozeniny pekla výborný ořechový dort s máslovou náplní politý čokoládovou polevou, kterou zdobily marcipánové růžičky a světlý krém tvarovaný zdobičkou. Dort býval buď kulatý nebo ve tvaru podkovy a šlo o nejlepší dort široko daleko. Většinou jsem dostala nugátovou bonboniéru, kterou zbožňuji dodnes, ale mám pocit, že tehdy chutnala mnohem lépe.

Na většině oslav nechyběly chlebíčky, které se někdy jedly u kuchyňského stolu s červenou lavicí, jindy v obýváku.

Na Vánoce mě fascinoval malý plechový stromeček, který cinkal díky vrtulce s dvěma řetízky zakončenými korálky a svíčkám, které rozproudily vzduch. Korálky pak narážely do oblých plíšků a cinkaly. Každý rok jsem si tento stromeček sestavovala.

Mobily v devadesátkách nebyly, doma se hrály hlavně různé deskovky, pexeso nebo karty. Svého času jsem toužila po tetrisu, ale nikdy jsem ho neměla a občas mi ho půjčovala kamarádka.

Dvakrát jsem zažila dvoutýdenní prázdninový tábor v chatkách. Učili jsme se morseovku, různé uzly, v lese jsme vařili v kotlíku a večer u nástupu se dozvěděli, kdo má nejlépe a kdo nejhůře uklizený příbytek. Ti nejčistotnější měli chatku označenou sluníčkem, chatku bordelářů naopak zdobila ilustrace s růžovým prasátkem.

Nechyběly diskotéky ani noční stezka odvahy. Na táborech se navazovala nová přátelství s dětmi i vedoucími a s těmi nej jsme si na konci turnusu vyměnili adresy s příslibem, že si budeme psát. S jednou kamarádkou jsme v kontaktu dodnes, i když dopisy už si nepíšeme.

Dopisy a pohlednice ale nebyly pouze doménou táborů. O prázdninách jsem si psala i se spolužačkou a během dvou měsíců jsme si stihly vyměnit i deset dopisů, které pošťačky doručovaly prakticky obratem. Známku jsme v roce 1999 pořídili za 4,60 Kč a častým tématem byly hlavně dětské lásky. Na obálky jsme občas něco nakreslily a napsaly nějakou básničku nebo milý vzkaz pro pošťáka. Psaníčka mám schovaná dodnes.

Každá doba má svoje, ale někdy mám pocit, že jsme tehdy jako děti měli něco, co se dnes trochu vytrácí – větší volnost a obyčejnou radost z maličkostí. Asi proto na devadesátky vzpomínám s velkou radostí.