Článek
Konec školního roku klepe na dveře a já se těším na to, až to doklepeme s ním. Letos to uteklo neskutečně rychle, ale i tak na prázdniny čekám jako na záchranný člun. Důvodů je totiž víc než dost.
Chce to změnu
Chodit do školy a do práce je normální součást života. Vzhledem k tomu, kolik bylo letos během školního roku různých volných dnů, bych asi nemusela remcat, ale nedá mi to a trochu remcat budu.
Mám totiž pocit, že spousta rodičů už v této fázi funguje jen jako naprogramovaní roboti. A co si budeme namlouvat… Naprogramovaní jsou sice dobře, jenom jim už pomalu, ale jistě dochází baterky.
A děti? Ty už jsou v režimu „přežít do vysvědčení.“
Realita posledních dnů
Ráno tahám děti z postele a mezitím chystám asi stopadesátou svačinu tohoto školního roku. Snažím se, aby pořád nejedly to stejné, ale přiznám se, že moje kreativita i nadšení poslední týdny skomírá. Připadám si jako vyždímaný citron.
Sotva děti vypravím do školy, běžím do práce. A zatímco se snažím fungovat jak nejlíp to jde, rodičovská whatsappová skupina se mění v bitevní pole, ačkoliv jindy je tam naprostý klid. Evidentně nejsem sama, kdo by už uvítal volno.
Jeden rodič šílí, protože zapomněl, že děti jdou dnes do divadla a místo aktovky mají mít jen batůžek. Druhý rozebírá zdražení školního výletu kvůli nárůstu cen pohonných hmot. Dělá to asi 30 Kč na žáka, ale za stěžování a pocit frustrace to asi i tak stojí.
Do toho se řeší dárek pro paní učitelku za její svatou trpělivost a tradičně nikdo nechce být ten, kdo ho půjde koupit. Takže se samozřejmě přihlásím já a v duchu doufám, že jsem si tím nepodepsala funkci nákupčího až do deváté třídy.
Ale tím to nekončí.
Během dne u mě přistane několik e-mailů s instrukcemi, které si mohu zapsat do to do listu, abych se další den nedivila, že jsem na něco zapomněla, až to někdo napíše do rodičovské skupiny. Tak rovnou zapisuji:
- Přinést 40 Kč, protože má být třicet stupňů ve stínu a paní učitelka chce děti vzít na zmrzlinu.
- Koupit občerstvení na piknik v parku.
- Na sportovní den kšiltovku, opalovací krém a navrch dobrou náladu.
- Poslat peníze na závěrečné focení a dítěti dát něco hezkého na sebe.
- Zaplatit výlet.
- A hlavně se z toho nezbláznit.
S více dětmi se všechny tyhle povinnosti násobí. U nás jen dvěma, ale i to někdy bohatě stačí.
Děti už melou z posledního
Upřímně? Ani se jim nedivím.
Už se vidí na prázdninách, kdy jim odpadne ranní vstávání, příprava do školy, písemky, několikahodinové sezení v lavici i hluk ve třídě. Těší se na bazén, lítání venku, tábory, dovolenou u moře i na prázdniny u babičky, která jim na rozdíl ode mě dovolí snad úplně všechno.
A co učitelé?
To mohu jen odhadovat, protože jsem o tom s žádným nemluvila. Být učitelkou, prázdniny netrpělivě vyhlížím, protože když občas vidím rozjívené puberťáky okolo školy, říkám si, že učitelé musí mít od září do června opravdu obdivuhodnou trpělivost.
Už to nějak doklepeme
Na konci školního roku si prázdniny zaslouží učitelé, rodiče i děti - tak už ten konec školního roku pojďme nějak důstojně doklepat.
Ještě párkrát vstaneme, nachystáme svačiny, přečteme další e-maily. Děti domů začnou postupně nosit výkresy za celý školní rok, výtvarné kufříky, tělocvik, bačkůrky a všechny učebnice, které už nikdy nevyužijí.
Ani se nenadějeme a budeme to mít za sebou.
Tak hodně sil všem!
