Článek
Do trapné situace se někdy dostane každý – a tentokrát se do ní dostal můj syn, když do školy odešel v pyžamu. Já o tom neměla nejmenší tušení, ale když jsem ho vyzvedávala z družiny a o svém omylu mi řekl, nezbývalo než se smát.
Ráno jako každé jiné
Máte-li děti, které ráno spěchají tempem lenochoda, pak se i v případě, že je vzbudíte s dostatečným předstihem, něco podobného stane velmi snadno – možná to sami dobře znáte.
To ráno se od jiných příliš nelišilo. Nachystala jsem snídani, šla vzbudit děti a potom jsem už musela běžet do práce. Tu jsem sice odbavovala z obýváku – a shodou okolností také v pyžamu, ale když sedím u počítače a soustředím se na pracovní věci, další povinnosti nechávám čistě na dětech.
Obvykle nám to takhle funguje, děti jsou už samostatné jednotky – samy se zvládnou nasnídat, obléknout, vyčistit zuby, dát do aktovek pití a svačinové boxy a následně za sebou včas zabouchnout dveře a odejít do školy, kterou máme za rohem.
Někdy ale nastane výjimečná situace a do zajetého režimu se jednoduše vloudí nějaká ta nenápadná chybka jako je odchod do školy v pyžamu přesto, že pyžamová párty se v ten den nekoná.
Vyzvednutí z družiny
Dokud jsem syna nevyzvedla z družiny, o jeho pyžamovém dni jsem nevěděla. Jakmile jsme se ale přivítali a já se ho zeptala, jaký měl den, šel s pravdou ven.
„Mami, musím ti říct, co se dnes stalo,“ zašeptal s náznakem studu.
Byla jsem napnutá jak malé kšandy a zmocnily se mě obavy doprovázené samými negativními scénáři. Porval se s někým? Někdo mu něco udělal?
Nevím, proč vždycky myslím na nejhorší, ale jiný už to se mnou asi nebude. Na druhé straně to má i své výhody – mohu být o to víc překvapená, když následně zjistím, že o nic hrozného nešlo.
„Ráno jsem odešel do školy…“
Víc ze sebe zatím nedostal, protože se začal smát tak, že sotva popadal dech. A mě jeho nakažlivý smích odzbrojil dřív, než jsem vůbec stihla pochopit proč.
„Co je na tom vtipného?“ zeptala jsem se.
„Šel jsem do školy v pyžamu,“ vypravil ze sebe mezi silnými záchvaty smíchu.
V tu chvíli jsem si schovala obličej do dlaní. Ne proto, že bych byla naštvaná, ale proto, že jsem si ho představila, jak celý den sedí ve školní lavici a snaží se předstírat, že je všechno v naprostém pořádku – a za chvíli už jsem se taky jen smála.
Nezapomenutelný den
Syn mi po největší vlně smíchu prozradil, že se styděl, a aby si jeho pyžamového vršku nikdo nevšiml, celý den se, chudák, hrdinsky pekl v mikině – místo toho, aby se soustředil na matematiku.
Ale když nad tím přemýšlím, asi je dobře, že to celý den vydržel v mikině. Už totiž vidím tu potenciální poznámku od paní učitelky, kdyby zjistila, že jeden z žáků přišel do školy v pyžamu. Mohla by znít třeba takhle:
„Váš syn dnes přišel v pyžamu, ale pyžamová párty je až za dva týdny.“
Nebo:
„Dbejte, prosím, na řádný oděv, pyžamo do školní lavice opravdu nepatří.“
A to bych se asi (nerada) propadala hanbou.
Jsem si docela jistá, že na tenhle den ani jeden z nás jen tak nezapomene a za pár let na něj budeme vzpomínat jako na veselou historku z dětství.
Ponaučení
Příště si pro jistotu zkontroluji, v čem děti odcházejí do školy. A možná se předtím, než začnu pracovat, z pyžama převléknu i já – abych dětem náhodou nebyla špatným vzorem.
Stalo se vám někdy něco podobného?
