Článek
Jeden by nevěřil, kolik věcí se dá nasyslit za pár let. Člověk během té doby nakupoval, co nakonec nevyužil nebo využíval chvíli – než zjistil, že doteď se bez toho obešel.
Třeba zmrzlinovač použitý jednou – v roce 2018, když bylo zrovna vedro a domácí výroba zmrzliny dávala velký smysl. Nebo odšťavňovač. Ten jsem sice nepoužila ani jednou, ale vnitřně cítím, že by se někdy přece jen mohl hodit. Pravděpodobně hned poté, co začnu žít zdravě.
Do domácnosti postupně přibývala také hromada dárků pro děti – stovky plyšáků, kteří mají jména i rodokmen, někteří možná i lepší budoucnost než já. Není divu, že k nim děti mají silnou citovou vazbu.
Pak jsou tu také různé stavebnice, k nimž už nemáme návod, legendární sbírka minidárečků z oslav spolužáků a serepetiček z čokoládových vajíček, po nichž už ani pes neštěkne, ale za žádnou cenu se nesmí vyhodit, protože „to je moje, nevyhazuj to!“
Jenže když se máte na pár měsíců odstěhovat kvůli kompletní rekonstrukci bytu, je tu hořká realita. Krabice, balení, další krabice a pak pro změnu krabice z různých zákoutí, o kterých jste ani nevěděli, že je máte. Tuším, že jsou v nich věci z předchozího stěhování – asi polévková souprava po babičce, manželova cenná sbírka poštovních známek z dětství a kdoví co dalšího.
Můžete se z toho zbláznit. Ale upřímně – na to teď nemáte kapacitu. Byl by to jen další „projekt“ navíc, a to je to poslední, co v téhle chvíli potřebujete.
Takže jak se z toho nezbláznit?
Jednoduše. Nedívejte se do krabic z minulosti. Nezajímejte se o to, co v nich je. A hlavně se nesnažte pochopit, proč tohle všechno vlastníte.
Pokud jste něco nepoužili roky, zkuste si představit, že byste to zítra měli koupit znovu. Pravděpodobně byste to neudělali.
Máte-li na to žaludek, prostě to vyhoďte, darujte nebo prodejte. Za chvíli si na to ani nevzpomenete a pravděpodobnost, že to budete potřebovat zítra, je asi stejná jako to, že začnete pravidelně cvičit – tedy teoreticky možná. Jo, teorie by mi šla.
Prý je lepší vyhořet než se stěhovat
Říká se to, ale abych řekla pravdu, tvrdit tohle mi vždy připadalo docela hloupé. Na hranici rouhání. Doposud jsem nechápala, jak tohle může někdo vůbec říct. Vyhořet? Nikdo přeci nechce přijít ze dne na den o domov.
Jenže pak stojíte uprostřed bytu, kolem vás se povaluje dvacet přeplněných krabic, v ruce držíte starý odšťavňovač a marně přemýšlíte, proč ho balíte už potřetí v životě. A najednou vás napadne, že na tom hloupém tvrzení o vyhoření možná něco bude. Než se ale stihnete vyděsit sami ze sebe, rychle se vrátíte nohama na zem.
Protože vyhořet určitě není lepší. Ale jestli si z toho mám něco odnést, tak asi tohle:
Nepoužili jste to roky? Vyhoďte to. Pokud na to máte žaludek a srdce. Já ho zatím neměla, proto teď balím odšťavňovač potřetí v životě.
Přesto bych řekla, že věta „to se jednou bude hodit,“ není dobrá strategie. Je to diagnóza a já ji mám evidentně v pokročilém stádiu. Zatím ji úspěšně neléčím, ale pořád tak nějak čekám, že ten okamžik jednou přijde. A třeba to bude už zítra.
