Článek
V posledních letech jsem nabyla dojmu, že děti jsou nejspokojenější mezi hromadou nepořádku. Známé pořekadlo „bordel v bytě, šťastné dítě“, je docela trefné. Úklid a udržování pořádku pro děti znamená něco úplně jiného než pro neustále prudící rodiče.
Nepořádek nevidí
„Adélo, pojď si, prosím, uklidit ten binec na stole!“
Volám na dceru, protože nenacházím ani centimetr volného místa, na kterém by mohla napsat domácí úkoly do školy. Stůl bohužel nevypadá o moc lépe než na ilustrační fotografii k článku.
„A kde mami? Žádný binec nevidím. Jsou tam jen věci, které potřebuji.“
„Vždyť tady není k hnutí! Jak je možné, že to nevidíš?“
„Šišmarjá, proč mám pořád uklízet, když tady uklizeno mám?“
Milá Adéla otáčí oči v sloup, s odporem odhrnuje věci na stranu a považuje to za vyřešené. Na další přesvědčování o nepořádku nemám sílu. Dcera to prostě vidí jinak.
Děti si v bordelu libují, matky už tolik ne
Znám to už ze svého dětství. Na psacím stole jsem vždy mívala hromadu věcí a žádná z nich tam nebyla zbytečně. Žádná! Ve věcech jsem měla systém a dokud ležely na svém místě, vždy jsem věděla, kde je najdu. Ale běda, když mě máma donutila „uklidit“, nebo když už se na to nemohla koukat, pustila se do čistky sama. V dalších dnech jsem byla nešťastná, že nic nemůžu najít a mámě jsem měla za zlé, že se snaží o úklid uklizeného a neustále mi přemisťuje věci.
To pochopíš, až budeš mít vlastní děti
Tuhle hlášku jsem bytostně nesnášela, ale tehdy by mě ještě nenapadlo, že až se sama stanu matkou, vrátí se mi to jako bumerang. Dcera má na svém psacím stole stejné hromady důležitých věcí, jako jsem mívala já. Jenže já to po těch letech vidím opravdu stejně jako tenkrát moje máma. Binec v pokojíčku mě vytáčí, ale snažím se, abych to moc nepřeháněla a dcera neměla pocit, že jí narušuji soukromí. Někdy se její hromadou věcí na stole probíráme společně a říkáme si, co už by se mohlo vyhodit a co je pro ni naopak důležité. Čistý stůl ale nikdy dlouho nevydrží.
Zvykla jsem si na leccos
Dřevěné koleje přes celý byt, rozházené hračky všude okolo a peřinové bunkry už neřeším. Beru to jako normální provozní binec, který po hraní uklidíme.
Stejně tak jsem si zvykla na to, že když uklidím, druhý den to není nikde vidět. Dokud budeme mít malé děti, asi nemůžeme čekat nic jiného přesto, že se je snažím vést k pořádku.
Sterilní prostředí? Nikdy
Téměř sterilní prostředí v domácnostech moc neuznávám. Nejsme přeci v nemocnici a své děti nechci často okřikovat následujícími slovy.
„Nesahej na to těma špinavejma rukama, teď jsem uklidila.“
„Nedrob na tu zem a dávej si trochu pozor, ať ten džus nerozleješ. Právě jsem umyla zem.“
„Lepidlo raději nevytahuj, ať není vše ulepené.“
Rozhodně se nemohu označit za dokonalou matku. Podobné věty občas taky vypustím, ale nechci se k nim uchylovat příliš často, protože si myslím, že dětem neprospívají.
Tím, že dětem budeme leccos zakazovat jen proto, aby se udržovala čistota a pořádek, docílíme leda tak toho, že děti se doma budou bát na cokoliv sáhnout. Raději spokojené dítě a méně uklizeno než úzkostné dítě v nablýskaném bytě, ale s různými zákazy.
Samozřejmě jsem si vědoma, že nic z toho se nemusí vzájemně vylučovat a je dobré najít zlatou střední cestu, protože žádný extrém není dobrý.
