Článek
Bylo, nebylo. Kdysi dávno, v jednom nádherném království uprostřed Evropy, stávala na nádvoří budova, v níž se scházeli ti, kteří měli podle svého nejlepšího svědomí rozhodovat o blahu všech lidí.
Právě na této budově vlála vlajka jiného státu. Ne proto, že by se to někomu hodilo do kampaně, ale proto, aby připomínala utrpení lidí, kteří čelili krutým útokům jiného mocného panovníka.
Vlajka byla projevem solidarity
Každý, kdo prošel okolo královské budovy, se u vlajky na chvíli zastavil, pohlédl na ni a hned si uvědomil, že svět nekončí za plotem vlastního dvorku.
Nejeden člověk zde došel k lítosti nad nevinnými lidmi napadeného státu, ale také ke krátkému zamyšlení nad tím, jak je mu dobře v zemi, kde se neřinčí zbraněmi.
Jednoho dne ale přišel muž, který měl rád pořádek a skálopevně se držel svých zásad. Ten muž řekl, že vlajky na královských budovách mají být jen ty správné – domácí. A že pokud bude on u moci, žádná cizí vlajka mu nad hlavou vlát nebude.
Jak pravil, tak konal
Protože tento muž nechtěl zůstat jen u řečí, ke královské budově si přinesl štafle. Lidu v podhradí chtěl ukázat, že se práce nebojí, a tak štafle držel pevně, zatímco jeden z jeho kamarádů sundával vlajku. Po dokončení úctyhodné práce nezapomněl dodat, že jeho království pro něj bude vždy na prvním místě.
Co na to prostý lid?
Inu, jak už to tak bývá, názory lidí se různily. Jedni se radovali, druzí nadávali, a pár lidí si všimlo, že s vlajkou z království zmizel také kousek lidskosti.
Pohádka se špatným koncem
Přesto, že většina pohádek obvykle končí dobře, tahle zatím ne. Její další kapitoly se teprve začínají psát a my se budeme muset nechat překvapit, co všechno nám ještě přinesou.
