Článek
Ráno
Zaplavila mě neskutečná vlna euforie. Okamžitě jsem naklusala ke skříni s vyřazeným oblečením a zespod vytáhla džíny z doby, kdy byl Šemík ještě hříbě. A kdy jsem se do nich ještě narvala.
No vida! Zapnula jsem je vestoje, bez zatahování břicha a modlení, aby neruply při prvním nádechu. Po dlouhé době jsem se při pohledu do zrcadla sama sobě líbila, přičemž jsem na svou adresu nešetřila samochválou.
„Jo, holka, tak tohle se ti fakt povedlo. Teď je z tebe opravdová kočka!“ odměnila jsem svůj odraz v zrcadle a po obléknutí dalších starších, ale slušivých kousků v Barbie stylu jsem s pocitem celkové lehkosti vyrazila do práce.
Sebevědomí, které se po zhubnutí deseti kil za noc dostavilo jako luxusní benefit, bych mohla rozdávat. Už jsem nebyla ta šedá myš s pocitem méněcennosti. Už jsem se nechtěla schovávat. Svůj úspěch jsem potřebovala dát na odiv celému světu.
V práci
Samozřejmě, že si všimly i kolegyně.
„Ty jsi nějaká jiná. Celá záříš. Skoro bych tě nepoznala,“ chválila mě většina z nich a já jim s falešnou skromností děkovala, i když bych nejraději vykřikla: „Já vím!“
Zároveň jsem se snažila působit nenuceně, jako by těch deset kilo dole bylo jen vedlejším efektem mého klidu, a ne nekonečného boje s rohlíky a pytlíky chipsů.
Ve výtahu si mě dokonce prohlížel kolega. Ne takovým tím náhodným pohledem, ale tím, který trval déle, než je společensky přípustné.
A já? Tvářila jsem se, že jsem si toho nevšimla. Ale co vám budu povídat – pochopitelně mi to lichotilo. Moje sebevědomí rostlo víc a víc. Po kancelářích jsem se producírovala jako modelka předvádějící nejnovější kolekci koktejlových šatů. Užívala jsem si to plnými doušky.
Nákupy
Odpoledne, po skončení pracovní doby, jsem se rozhodla, že svůj úspěch oslavím, jak se na ženu sluší a patří – nákupy oblečení velikosti S, které zrovna vešlo do módy. Jakmile jsem si tuhle velikost začala zkoušet, zjistila jsem, že by to chtělo něco o velikost menšího.
Z obchodu jsem si nakonec odnášela plnou tašku oblečení velikosti XS, které mi připomínalo, že i zázraky se někdy dějí.
Doma jsem si udělala bylinkový čaj a k večeři připravila zeleninový salát s krůtím masem. Později jsem si sedla do křesla s novou knihou a s pocitem ženy, která konečně porazila všechny kalorické démony.
„Tak, a teď už nikdy nepřiberu,“ zakončila jsem den sebejistými slovy.
Probuzení
A pak to přišlo. Probudilo mě vyzvánění budíku, otevřela jsem oči, zírala do stropu a nechápala, proč na sobě mám místo saténových šatů vytahané pyžamo.
Rozlámaná, jak po maratonu, jsem se vyškrábala z postele a jako obvykle zamířila k osobní váze do koupelny. Digitální displej byl nekompromisní – zázraky se prostě nedějí. Nikdy! Deset kilo bylo zpátky.
Povzdechla jsem si, postavila vodu na kávu a s úsměvem řekla:
„No nic. Byl to aspoň pěkný sen.“
