Článek
Spousta z nás, kteří měli to štěstí vyrůstat se sourozencem, mi určitě dá za pravdu, že sourozenecké vztahy bývají někdy opravdu výživné.
Dodnes si pamatuju, jak jsem se s mladším bratrem věčně o něčem dohadovala. Soupeřili jsme snad úplně ve všem, dělali si naschvály a občas stačilo pár vteřin nepozornosti a o zábavu bylo postaráno. Jedno takové nevinné pošťuchování tehdy dokonce skončilo zlomenou rukou - jo, děti jsou zkrátka radost.
Je docela zvláštní, že výrazné zlepšení našeho sourozeneckého vztahu přišlo až ve chvíli, kdy jsme se začali vídat jen o víkendech. Najednou jsme tu byli jeden pro druhého a konečně jsme čím dál častěji nacházeli společnou řeč. Ono totiž nic neposílí sourozeneckou lásku tolik jako bezpečná vzdálenost a vlastní pokoj.
Až budeš mít vlastní děti, pochopíš to
A to je svatá pravda! Jako dítě jsem nechápala, proč rodičům vadí sourozenecké hádky. Vždyť šlo jen o obyčejné škádlení, při kterém maximálně někdo brečel, někdo se urazil a jednou za čas se prostě jelo na chirurgii.
Jenže teď jsem sama v roli rodiče a konečně chápu ledacos. Třeba proč má člověk při podezřelém tichu v dětském pokoji okamžitě zrychlený tep. A proč věta „Mami, on si začal!“ dokáže vyvolat tik v oku.
Jedno (ne)obyčejné ráno
Každé ráno tak trochu doufám v harmonický den. V den, kdy děti budou v klidu, nebudou se hádat a už vůbec ne vymýšlet nehezké naschvály, kvůli nimž nestihnou včasný odchod do školy.
Takových rán je ovšem mezi sourozenci asi tolik jako létajících jednorožců v zoologické zahradě.
Tak třeba dnes…
Děti odešly do koupelny, aby si vyčistily zuby a já jsem mezitím krájela jablko do svačinových boxů. Chvíli bylo ticho. A každý rodič dobře ví, že právě podezřelé ticho bývá začátkem problému.
Brzy slyším, jak starší dcera začíná provokovat mladšího bráchu. Pravděpodobně jen proto, aby zjistila, za jak dlouho vybuchne. Pro pořádek ale musím dodat, že tihle dva si rozhodně nemají co vyčítat.
Mladší syn to po chvíli nevydrží. Je naštvaný a hodlá jednat tak, jak nejzákeřněji v danou chvíli dokáže. V ruce drží zubní pastu a místo na kartáček ji začíná patlat sestře do včera umytých vlasů.
A je to.
Děti na sebe křičí, obviňují se a dcera zjišťuje, že pasta nejde z vlasů dolů. Hystericky mi oznamuje, že kvůli tomu nestihne školu a všechno stojí za houby.
Vzápětí se rozhodne pro spravedlivou odvetu a několikanásobně oplácí útok bratrovi.
Teď pro změnu brečí on.
Nervy mi tečou slušně, ale nechávám je, ať si spor vyřeší mezi sebou. V duchu už jsem smířená s tím, že do školy odejdou pozdě a že po takové události spolu minimálně týden nepromluví.
Co bylo, to bylo
Jenže víte co? Přestože se ráno málem vyhlásila sourozenecká válka kvůli zubní pastě, do školy nakonec odešli spolu. Už bez hádky, dokonce vedle sebe a smíření. Žádného náznaku křivdy jsem si nevšimla.
Jako by se před půl hodinou vůbec nepokoušeli o vzájemné záškodnictví. Během chvíle bylo všechno pryč – zubní pasta z vlasů i sourozenecká zloba.
A možná právě o tom sourozenecké vztahy jsou. Jeden druhého dokážou během chvilky přivést k šílenství, ale stejně bez sebe nakonec nevydrží. Pohádají se, udělají si naschvály, ale zanedlouho zase stojí jeden při druhém, jako by se nic nestalo.
Sourozenecká láska totiž nevypadá vždy jako z reklamy na štěstí. Někdy má podobu křiku, slz, a třeba i zubní pasty ve vlasech.
