Jak jsme se bavili v devadesátkách a pár let po nich

Před desítkami let byla spousta věcí jiná než dnes a já si tady chci sepsat pár zážitků z doby, kdy jsme se „za nás“ na konci devadesátek a pár let v novém tisíciletí bavili o víkendových večerech.

Svého času jsem s kamarádkami nevynechala jedinou akci v okolí. Ve vesnických kulturácích a na hřištích bylo narváno, všichni se bavili, tančili, čekali v dlouhých frontách na alkohol a v mezičasech se družili ve smradlavých zadýmených kuřárnách. Když bylo teplo, skupinky s cigaretou i bez ní postávaly venku, stejně jako zamilované páry, které chtěly být chvíli o samotě.

Přijde mi, že rodiče se o nás tehdy snad ani nebáli a nepřipouštěli si, že by se nám mohlo něco stát (strach na sobě minimálně nedávali znát). Asi nám důvěřovali a uklidňovalo je, že na noční akci jdeme ve skupince nerozlučných kamarádů.

Vzhledem k tomu, že mobilní telefony jsme dlouho neměli, rodiče byli ochuzeni o možnost zkontrolovat nás dřív, než ráno v posteli (pokud nás tedy na zábavu nechtěli doprovodit a zapařit si s námi).

A dobře si pamatuji, že z té postele nás po protančené noci někdy vyhnali dřív než bychom si přáli. Prý je potřeba taky dělat něco doma a ne se jen víkend co víkend bavit a pak prospat celý den.

Začalo to na zábavách, na nichž hrály živé kapely. Na svou první zábavu jsem šla s kamarádkou už ve čtrnácti, ale to jen proto, že se konala na hřišti, které se nacházelo jen pár kroků od našeho domu. U vstupu na hřiště jsme u stolečku zaplatili vstupné, jehož výši už si nevybavím, dostaly jsme razítko na ruku a zábava konečně mohla začít.

Rodiče mě na zábavu sice pustili, ale vzpomínám si, že jsem musela slíbit, že do 21:30 budu doma jako na koni. Bylo to pro mě samozřejmě brzy (vždyť v tu dobu se ta akce sotva rozjede), ale raději jsem se nad tím moc neofrňovala. Přeci jen, bylo to lepší než nic.

No a protože s dodržováním slibů jsem problémy nikdy neměla, před desátou jsem už ležela v posteli, poslouchala hudbu z hřiště, která byla slyšet až v mém dětském pokoji, a trochu smutnila, že zrovna já už musím být doma.

Tahle zábava pro mě byla malou ochutnávkou, ale na podobné akce mě to potom táhlo ještě dobrých pár let.

Později jsme s kamarádkami každý týden sledovaly neonově barevné plakáty vylepené na zastávce ve vesnici. Obsahovaly veškeré potřebné informace o plánované akci: čas a místo konání, konkrétní kapela a samozřejmě časy svozu. Nebyly to ale jen zábavy s živou kapelou.

V novém tisíciletí se u nás rozmohly také oblíbené videodiskotéky. Za těmi nejlepšími akcemi v našem okolí jsme si obvykle museli dojet asi 15 kilometrů daleko, ale to pro nás nepředstavovalo překážku.

Z celé pařící éry, která čítá okolo šesti let, jsem si odnesla spoustu zážitků. O těch nejsilnějších a nezapomenutelných napíšu v dalších řádcích.

Jako teenageři jsme některé věci nedomýšleli. Když jsme s mladším bratrem byli na prázdninách u babičky, věděli jsme, že v sedm kilometrů vzdálené vesnici zrovna hrála naše oblíbená kapela a také jsme se tam možná mohli setkat s některými kamarády. Slovo „možná“ píšu záměrně. Mobilní telefony jsme ještě stále nevlastnili, takže ne všechny informace k nám dotekly okamžitě.

Babičce jsme tehdy jen slušně oznámili, že vyrazíme na zábavu a opravdu jsme na ni vyrazili. Jenže před půlnocí tam na nás čekalo velké překvápko. Přijel si pro nás táta, protože takhle by to tedy nešlo. Babička mu dala echo a my jsme si tak vysloužili neplánovaný odjezd rovnou domů. Inu, nebyli jsme ještě ve věku, kdy bychom mohli mít úplnou volnost.

A zpětně jsem si uvědomila, že bylo vlastně moc dobře, že pro nás táta přijel, protože jsme s bratrem neměli důkladně vymyšleno, jak se dostaneme zpátky. Touha jít na zábavu byla tak silná, že jsme si jen řekli, že zpátky se prostě nějak dostaneme. Tečka.

Bylo to pro nás velké ponaučení. Táta nás vyzvedl a i přes jeho napomenutí k nám byl přátelský. Od té doby jsme se ale podobné věci snažili víc promýšlet.

Nicméně, i když bylo všechno dokonale promyšlené, někdy se porouchaly jiné věci, které jsme ovlivnit nemohli.

Jsou to zážitky, na které se nezapomíná. Běžně jsme na akce i z akcí jezdili svozem - tedy autobusem, který zajišťoval pořadatel. Lidi nabral v několika vesnicích a po skončení akce je zase rozvezl domů. Svozy nebyly žádným luxusem. Přetížení autobusů byla normálka, nebylo si kam sednout a autobus z akce jel někdy klidně i o hodinu později, než měl. Takže i když jste se už viděli v posteli, nezbývalo vám nic jiného než čekat. V mrazech to bylo fakt nepříjemné.

Jednou nás autobus nabral také o hodinu později než bylo slíbeno na neonovém plakátu na zastávce, ale nebylo to nic oproti tomu, co se stalo cestou. Sotva jsme ujeli pár kilometrů, autobus se porouchal a zastavil mezi poli. Chvíli jsme čekali, co se bude dít, ale asi po dvaceti minutách jsme vystoupili a domů se vydali pěšky - deset kilometrů v nohách, v mrazivém počasí a ne příliš osvětlenou cestou.

Do postele jsme se dostali až před pátou. Vzpomínám na to dodnes, vím, že se svozy jsem tehdy nechtěla mít už nic společného, ale přesto jsem je ještě párkrát využila. Někdy v nich byla i sranda.

Ačkoliv na ty roky ráda vzpomínám, nebyly to vždycky jen veselé příběhy. Jeden tehdy šestnáctiletý spolužák se bohužel ze zábavy už nikdy nevrátil - cestou domů totiž havaroval na motorce.

Říkám si, že jednou asi přijde okamžik, kdy se děti budou chtít jít bavit. Teď jsem si jistá, že mi určitě na klidu nepřidá pocit, že se v noci potulují mimo domov a místo toho neleží doma v posteli. Mnohokrát jsem slyšela o tom, že někdo někomu tajně nasype něco do pití.

Od kamarádek se staršími dětmi přesto často slýchám, že většina dnešních mladých už o zábavy a diskotéky nejeví zájem tak, jako tomu bylo u nás.

Prý je jiná doba, dětem ke štěstí stačí mobily a strach proto není na místě. Tak uvidíme, co je na tom pravdy a jaký druh zábavy budou upřednostňovat zrovna naše děti. Každopádně jestli budou po mně, mám se na co těšit.