Korunní princ Rudolf trpěl celý život nedostatkem rodičovské péče, lásky a empatie

Rudolfovou manželkou byla Štěpánka, dcera belgického krále, ale po krátké době se jejich vztah začal rozpadat. Korunní princ Rudolf se měl stát následníkem trůnu Rakousko-uherské monarchie, ale panovníkem se nikdy nestal, protože ve svých 30 letech spáchal sebevraždu.

Sotva se Rudolf 21. srpna 1858 narodil, byl jmenován plukovníkem. Takové pocty se novorozencům běžně nedostávalo. Protože ale František Josef I. miloval armádu a bitvy, bylo pro něj zcela zásadní, aby také Rudolf budoval vojenskou kariéru. Císař nebral ohled ani na to, že Rudolf byl slabé a často nemocné dítě. František Josef I. mu prý říkával: „ty můj kriplíčku“.

Metody, kterými se snažil udělat z Rudolfa zdatného vojáka, byly kruté a poněkud šokující. Představte si, že Rudolfa například zavírali do obory a pouštěli k němu divoké prase nebo ho uprostřed noci budili střelbou z pistole. U Rudolfa ovšem vynikal spíše duševní vývoj a intelektuální zaměření.

Pro všechny členy císařské rodiny platilo, že cokoliv mají na srdci, musí předložit úřední cestou. Císař tak vůbec netušil, jaké názory Rudolf zastává, a středobodem jeho zájmu byly pouze vojenské úspěchy syna.

Rudolf to v dětství neměl vůbec jednoduché. Jeho matka, císařovna Alžběta (známější jako Sissi), hodně cestovala a dlouho bývala mimo domov. Výchovu suplovala babička, arcivévodkyně Žofie.

Je jasné, že nezájem, nedostatek lásky a empatie ze strany rodičů, chtě nechtě, dítě poznamená.

Rudolf se stýkal s různými vědci, politiky a spisovateli. Psal vědecké práce a ve svých politických článcích kritizoval otcovu politiku. Císař ho proto nechával sledovat. Jejich vztahu chybělo vzájemné porozumění.

Korunní princ Rudolf trpěl depresemi a strachem. Své problémy se snažil řešit alkoholem, čímž se samozřejmě jen prohlubovaly. V roce 1886 onemocněl tehdy neléčitelnou kapavkou a bolesti potlačoval právě morfiem.

K dobrému psychickému stavu určitě nepřispívaly ani manželské neshody. Štěpánka neměla pochopení pro Rudolfův styl života a jeho intelektuální ambice. Rudolf měl spoustu milenek, které často střídal. Jediný vztahem, který byl pevnější, byl vztah s Mizzi Casparovou, kterou skutečně miloval a vždy se k ní rád vracel.

Rudolf často uvažoval o sebevraždě, kterou chtěl původně spáchat společně s Mizzi Casparovou. Ta jeho sklony ovšem odmítala podporovat. Ochotnou společnicí na onen svět se mu nakonec v lednu 1889 stala baronesa Mary Vatserová, se kterou byli v tomto ohledu ve skvělém, morbidním souladu. Rudolf Mary dával dárky, jako medailonek s kouskem plátna, na kterém byla kapka krve nebo prsten, ve kterém bylo vyryto „V lásce spojeni až do smrti.

Ačkoliv Rudolf myšlenky na sebevraždu vyřkl i nahlas, císařští rodiče ho nebrali vážně. Pouze Rudolfova žena Štěpánka si po návratu z cesty po Středozemním moři všimla, že něco není v pořádku. Domluvila si audienci u císaře a sdělila mu vážné obavy z Rudolfova vzhledu i chování. Císař ale odvětil, že se to Štěpánce jen zdá, a snažil se ji uklidnit tím, že je Rudolf pouze unavený množstvím úkolů, které si na sebe nakládá. Poslední pokus o záchranu zůstal nevyslyšen.

Společná sebevražda Rudolfa a Mary Vatserové byla spáchána 30. ledna 1889. Pravá příčina princovy smrti byla utajována a rodily se tak jen různé domněnky. Ačkoliv si Rudolf přál, aby byl pohřben po boku Vetserové v kostele v Heiligenkreuzu, nebylo mu vyhověno.

Bylo třeba prosadit, že okolo Rudolfovy smrti je vše v pořádku. Aby se to podařilo, Rudolf musel mít církevní pohřeb a tělo Mary Vetserové bylo tajně pochováno v Heiligenkreuzu. Pro Rudolfa bylo zajištěno falešné lékařské dobrozdání, ve kterém stálo, že byl v dobu činu nepříčetný, čímž byl zproštěn odpovědnosti za sebevraždu, a mohl mít katolický pohřeb.

Zdroje: