Článek
Těšení se na opětovný režim? Jak se to vezme
Po dvou týdnech vánočního volna bychom měli být odpočatí jako nikdy. Děti za sebou mají prozevlené dny bez povinností a ta šťastnější část rodičů dlouhou dovolenou, během níž nemuseli vstávat do práce. Vlastně nemuseli vůbec nic - kromě nakládání s časem podle vlastní libosti.
Člověk by skoro řekl, že po tak nechutně dlouhém volnu už toho poflakování bude mít plné zuby. Že se začne těšit na okamžik, kdy si zase natočí budík, pošle děti do školy a vyrazí do práce. Přiznávám, že mě tenhle pocit poslední dny přepadal čím dál častěji. Cítila jsem, že režim už potřebujeme jako sůl. Jenže…
Každá mince má i rub
První školní a pracovní týden po návratu z vánočního volna působí jako dokonale promyšlený středověký trest. A to i přesto, že jsme na něj před několika dny čekali jako na smilování. Minimálně první dny realita není vůbec růžová. Až děsivě snadno jsme si zvykli na to, že nic nemusíme a návrat do běžného provozu je teď jako pořádná facka bez varování.
Těžkosti prvních dnů
Je pondělí ráno. U hlavy mi zvoní budík. Po třetím odloženém vyzvánění z donucení vstávám. Kecala bych, kdybych tvrdila, že se mi do té tmy a mrazu chce. Nechce. Jelikož ale není zbytí, ploužím se do kuchyně chystat snídani a svačinové boxy.
Pak jdu vzbudit děti, jenže ty mají ještě hlubokou noc. Ani jim se nechce vstávat. Vytáhnout je z postele připomíná spíš vyjednávání s rukojmími než běžné pondělní ráno. A o tom, co následuje, by snad bylo lepší pomlčet.
Jsou neskutečně pomalé a já si připadám jako matka-roztleskávačka. Bez neustálého popohánění by včasný odchod do školy určitě nestihly. Na druhou stranu je mi jich líto. Tohle ráno je těžké. Hodně těžké.
Mise dostat děti do školy se nakonec přeci jen podaří a já si na chvíli vydechnu v domnění, že to nejhorší mám za sebou. Jenže pak přijde další náraz reality.
Příchod do práce
V kanceláři mě čeká druhé kolo. E-mailová schránka se tváří, jako by žádné Vánoce nikdy neexistovaly, a ode mě se tak nějak automaticky očekává, že jsem připravena jet na plný výkon. Nejsem. Mentálně trčím pořád na dovolené a asi bude pár dnů trvat, než budu schopná zařadit pětku.
Když jsem se těšila na režim, nějak mi nedošlo, jak náročné to bude. Dva týdny poflakování zkrátka nezmizí jako lusknutím prstu. Ani po třetí kávě.
Závěrem
A tak zatímco leden si už zvesela sprintuje, já se teprve rozkoukávám a mám pocit, že nejsem sama. Přesto věřím, že si to sedne. Někdy v únoru možná bude zase všechno v cajku.
A pokud jsou vaše první lednové dny podobné, buďte v klidu. Nejste v tom sami.
