Snajperka Pavličenko: Žena, pod jejíž zbraní padly tři stovky nacistů

Ljudmila největší část dětství prožila v rodné Bílé Cerkvi na Ukrajině v tehdejším Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), kam se její rodina přestěhovala z Petrohradu ještě v dobách carského Ruska.

Ljudmila byla velmi nadaná studentka, která se rozhodla studovat historii na Kyjevské univerzitě. Když vypukla druhá světová válka, chtěla se ve svých 24 letech zapojit do boje proti nacistickým okupantům, ale jako žena byla odmítána.

Náborový důstojník se ji dokonce pokoušel přesvědčit k jiné profesní dráze. Ovšem poté, co odhalila svou střeleckou zdatnost, názor změnil. K armádě se přihlásila jako dobrovolnice a byla zařazena do odstřelovačského oddílu. Celkem se během druhé světové války v Rudé armádě stalo odstřelovačkami 2 000 žen, z nichž jen 500 přežilo.

Její schopnosti a odvaha ji brzy proslavily po celém Sovětském svazu a stala se jednou z nejvýznamnějších válečných hrdinek. Zúčastnila se mnoha bitev, včetně bitvy o Oděsu a bitvy o Kyjev.

Dvakrát byla povýšena. Poprvé na vyšší seržantku po potvrzení, že dosáhla 100 sestřelů, podruhé na poručíka, když počet přesáhl 200.

Nad zabitými okupanty necítila žádnou lítost a prohlásila: „Jediný pocit, který mám, je velké uspokojení, které cítí lovec, když zabil dravou šelmu.“

Ne vždy se ale vše dělo podle jejích představ. Romantické spojení na bitevní frontě skončilo tím, že její milenec Ljudmile zemřel v náručí. Z této události se nikdy nevzpamatovala, a v jejích pozdějších letech jí způsobila deprese.

Ljudmila byla v boji čtyřikrát zraněna a střepiny v obličeji v červnu 1942 předznamenaly konec jejího bojového času. Sovětské vrchní velení nyní považovalo Ljudmilu za příliš cennou na to, aby ji ztratilo, a proto byla nařízena její evakuace ze Sevastapolu ponorkou.

Po měsíční rekonvalescenci v nemocnici měla Ljudmila novou roli, kterou bylo získání podpory pro druhou frontu v Evropě na pomoc Rusku v jejich boji proti Němcům. Koncem roku 1942 byla poslána na turné po Kanadě, USA a Velké Británii.

V USA se Ljudmila Pavličenko stala první sovětskou občankou, kterou přivítal prezident Franklin D. Roosevelt v Bílém domě. První dáma, Eleanor Rooseveltová, pozvala Ljudmilu na turné po zemi, aby promluvila s Američany o svých bojových zkušenostech a pomohla získat podporu pro válku.

Zpočátku se zdálo, že americký tisk je více zaměstnán tím, co Ljudmila nosí, než jejími úspěchy na bitevním poli. Novináři na ni pálili otázky, zda ženy mohou nosit make-up v první linii, nebo se jí ptali, proč nosí uniformu, kvůli které vypadá nelichotivě.

Ljudmilino ​​laskavé zacházení s otázkami se brzy změnilo v pochopitelnou frustraci a jednou novinářům odpověděla: „Přála bych si, abyste zažili nálet. Hned byste zapomněli na střih svého oblečení.“

Zmatená americkými prioritami nakonec řekla magazínu Time: „Jsem ohromena tím, jaké otázky mi kladou ženské tiskové korespondentky ve Washingtonu… nosím uniformu se ctí. Je na něm Leninův řád. V bitvě byla pokryta krví. Je zřejmé, že u amerických žen je důležité, zda nosí pod uniformou hedvábné spodní prádlo. Co uniforma znamená, se ještě musí naučit.“

V době, kdy její propagační turné dorazilo do Chicaga, Ljudmila vystoupila na pódium a pobídla muže v publiku:

Dav zavládl okamžik ticha, než ho vystřídal strhující řev podpory.

Ljudmila Pavličenko zemřela ve věku pouhých 58 let na mrtvici po letech depresí a alkoholismu. To jsou faktory, které pravděpodobně přispěly k její předčasné smrti.

Zdroje: