Článek
Nový trend už díky dětem dorazil do mnoha domácností – a možná i vás přivádí k šílenství. Víte, o čem píšu? Pak jsme na jedné lodi a budete mi dobře rozumět. Pokud ne, mrkněte na skvělý článek od autorky Domškolmáma, který jsem záměrně připnula ke svému článku. Trend, který teď frčí mezi mladými, je v článku popsán detailně a naprosto trefně, díky čemuž ho není nutné rozebírat znovu.
Odhaduji, že poprvé se italská slova z našich reproduktorů začala linout asi před třemi týdny. Říkala jsem si: „Zase nějaká blbost.“ Jenže musím přiznat, že Italian Brainrot (v překladu italský rozklad mozku) – jak se tomu říká – si mě pomalu ochočuje, ať chci nebo ne. Videa sice nesleduji, ale italsky znějící slova a melodie se mi začaly usazovat v hlavě. A jestli chcete tenhle úlet vidět na vlastní oči, tady máte video s top 15 Italian brainrot postavičkami.
Děti si vymýšlejí vlastní paslova
Našim dětem se Italian Brainrot zalíbil natolik, že začaly komolit i česká slova – samozřejmě podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Povím vám, co se mi stalo o víkendu, když jsem je vzala na výlet vlakem. Mimochodem – tuhle chybu už asi nikdy neudělám.
Měli jsme místenky v kupé, do kterého si s námi sedla starší paní – pod hlavu si dala mikinu a zavřela oči. Pak přistoupili ještě dva mladí muži, každý s notebookem, na kterých řešili nějaké pracovní záležitosti. Upřímně jsem si přála, abychom nikoho z nich nerušili, a proto jsem dětem na cestu vzala omalovánky a penál s pastelkami. Věřila jsem, že celou cestu vydrží klidné, ale z plánovaných tří hodin jízdy se můj sen o klidu rozplynul přesně za půl hodiny. No jo, máma míní, děti mění.
Když je omalovánky omrzely, přešly na svou oblíbenou zábavu – italsky znějící slova z internetu, přičemž sem tam přidaly i nějaká ta nová slůvka. Přehazovaly si je jako ping-pongový míček, smály se a byly čím dál hlučnější. Spolucestující nic neřekli, ale výrazem dávali najevo, že pro rozjívené děti nemají pochopení. A protože se snažím být ohleduplná, zasáhla jsem.
„Přestaňte dělat rámus, nikdo na to není zvědavý. Berte ohled na ostatní,“ snažila jsem se mluvit klidně, ale bylo poznat, že už mě to vytáčí.
Na chvíli ztichly. Vida, vypadalo to, že zpytují svědomí, říkala jsem si. Jenže starší dcera vzápětí vypálila:
„Mamulíny naštvanýni.“ Tohle už pobavilo i mě a některé spolucestující, nicméně v kupé jsem s dětmi déle nevydržela.
„Vemte si batůžky, zbytek cesty strávíme na chodbě. Dopřejeme ostatním trochu klidu.“
A tak se stalo, že jsme po zbytek cesty postávali na chodbě a vlastně to tam bylo docela fajn. Na obrazovce jsme sledovali, jakou rychlostí se vlak řítí, kdy se zelený nápis WC přepne na červený, a jakými stanicemi zrovna projíždíme. Přesto, vlakem s dětmi nějakou dobu asi jen tak nepojedu. A pokud ano, tak jedině s pevnonými nervíny.
