Článek
Poté, co babičce před několika lety zemřel manžel, začínala chřadnout. S dědou trávili veškerý čas a byli spolu šťastní, ale když babička zůstala sama, po několika letech se přidaly zdravotní komplikace a více času trávila v nemocnici. Pokud byla zrovna doma, nic ji nebavilo a došlo to tak daleko, že přestala chodit ven. Zejména po psychické stránce se její stav ubíral od desíti k pěti, ale trápily ji také fyzické potíže. Sama babička začala mluvit o tom, že by chtěla jít do domova pro seniory. Předtím než si podala přihlášku, v domově se byla samozřejmě podívat, aby zjistila, jak to tam chodí a zda by se jí tam mohlo líbit. A líbilo se jí tam hodně.
Asi po roce babičce zazvonil telefon s informací o uvolnění místa a možnosti nastěhování. Možná i proto, že šla do domova z vlastní vůle, se její psychický stav rapidně zlepšil. Babička je opět šťastná a také mnohem bystřejší. Osobně si myslím, že dobrý domov pro důchodce, kde nechybí empatie ze strany personálu a potřebná péče, může zlepšit kvalitu života starších lidí a dokonce prodloužit život.
Sociální kontakt dělá hodně
Senioři, kteří zůstanou osamoceni a bez zájmů, začínají obvykle strádat a samota a zhoršující se zdravotní stav se brzy začnou podepisovat i na psychice. Když budu psát stále o naší babičce, ta mezi spolubydlícími z domova důchodců pookřála a mohla by dělat reklamu na šťastný život v zařízení pro seniory. Pokaždé na její nový domov pěje samé ódy, vychvaluje si společně strávené chvíle mezi novými kamarádkami, se kterými se schází ve společenské místnosti a hrají třeba Člověče, nezlob se. Na návštěvě nikdy nechybí slova: „No řekni mi… Kde já bych se měla lépe? Všechno tady mám. Uvaří mi, vyperou, je tady zdravotní péče a jsem mezi lidmi se stejnými zájmy.“
Nevýhodou může být vyšší cena
Péče v domovech důchodců něco stojí a věřím tomu, že ne všichni si ji mohou dovolit. Pokud senioři nechtějí do domova úplně dobrovolně, ani v dobrém domově s empatickým personálem nemusí pookřát. Ne každý je schopný opustit svůj domov, ve kterém žil několik desetiletí a pojí se k němu spousta vzpomínek. Pro naši babičku to ale byla nejlepší volba přesto, že variantou bylo přestěhování k rodině. A věřte, že důvodem u nás vůbec nejsou špatné rodinné vztahy. Nejde o žádné odložení babičky. Pokud by se jí v domově nelíbilo, o babičku bychom se postarali. Tato možnost by byla stále variantou, ale babička je v domově šťastná, my ji navštěvujeme a také ji bereme na návštěvy domů.
Domov důchodců může přidat roky navíc
Zní to jako klišé, ale vážně si to myslím. Opět vycházím hlavně z výrazného zlepšení zdravotního a psychického stavu naší babičky, ale také ze setkání s jejími spolubydlícími. Senioři v domovech důchodců mají například pravidelné trénování paměti, občas přijde Zdravotní klaun, jsou jim dopřány i kulturní akce, takže si užijí i zábavu.
Naprosto se ztotožňuji s autorem článku, na který reaguji. Ten mimo jiné říká, že bychom neměli odsuzovat lidi, kteří dali své starší příbuzné do zařízení pro seniory. Jasně, vždyť je to věc každého, do jejich rozhodnutí nám nic není a většina lidí si péči o staré rodiče zajistí, jak nejlépe dokáže.
Za sebe bych dodala, že domov důchodců není potřeba brát vždy jako nutné zlo či snad dokonce trest. Zásadní je správný výběr zařízení, i když chápu, že problémem může být kapacita a tím delší čekací lhůty. Pokud jste se rozhodli pro domov, určitě pro své rodiče, kteří o nás s láskou pečovali, když jsme byli děti, chcete empatický a milý personál, který zajistí důstojné zbývající roky života. Neméně důležité je to, aby senior do domova důchodců šel z vlastní vůle. Pokud to tak není, může se stát, že nucený pobyt v zařízení, ve kterém nechce být, bere jako křivdu a od toho se samozřejmě bude odvíjet vše ostatní.
Naši babičku obdivuji za to, jak se dokázala rozloučit s bytem, ve kterém strávila celý život a za minulostí udělala tlustou čáru. Hřeje nás skutečnost, že v novém domově je už několik let spokojená a má okolo sebe empatický personál a bezproblémové spolubydlící se stejnými zájmy.
