Článek
Ještě na poslední chvíli jsem před Štědrým dnem vyrazila do obchodu, abych dokoupila pár posledních dárků. A nebyla jsem sama, kdo potřeboval dohnat resty. Obchod byl plný nervózních lidí, do kterých se počítám i já a prodavačky, na nichž bylo vidět, že už by si konečně rády daly voraz. Nedivím se jim, taky už toho mám plný brejle a těším se jen na to, až zaplatím a odejdu k talíři plnému voňavého cukroví a možná ke skleničce vaječňáku.
Ve frontě
Když jsem konečně vybrala autíčko pro synovce a panenku pro neteř, stoupla jsem si do pětičlenné fronty a čekala, až se na mě dostane řada na placení. Docela blízko za mnou stál muž okolo čtyřicítky. Těžko říct, proč se nepostavil víc opodál. Možná mu voněl můj parfém, možná si myslel, že tím frontu urychlí, nebo se bál, že ho někdo předběhne. Já osobně si ve frontě vždy držím rozestup, což někdy, pravda, vede právě k tomu, že mě někdo předběhne a o své místo pak musím zabojovat, ačkoliv vážně nerada někoho napomínám nebo dokonce okřikuji.
Dokud jsem se nedostala k paní pokladní a nevytáhla jsem platební kartu, nedostatečný rozestup jsem neřešila. A to ani přesto, že mi taková blízkost cizího, smrkajícího a kašlajícího chlapa nebyla příjemná. Řekla jsem si, že tu chvilku to prostě vydržím.
To jsem ale nečekala, že se na mě bude lepit i ve chvíli, kdy jsem se dostala na řadu. Paní prodavačka markovala hračky a já jsem si pomalu připravovala platební kartu. Párkrát jsem se na muže za mnou kriticky podívala a čekala jsem, že mu to dojde beze slov a sám od sebe poodstoupí nebo se alespoň otočí. Nechtěla jsem být při zadávání PINu sledovaná.
Chytrému napověz…
Moje zlé pohledy pánovi bohužel nic neříkaly, tak jsem se neubránila nepříjemným slovům. Nejsem na ně pyšná, jenže náročné období udělalo své. Nic nestíháte, vše honíte na poslední chvíli a nejste zvědaví na to, aby vám někdo v obchodě koukal pod ruce, když se zrovna chystáte zaplatit. Na pána jsem se otočila a vykřikla jsem na něj tak, že jsem byla překvapená sama sebou.
„Přestaňte mi funět za krk! Nechci, abyste se díval na to, jak platím. Dodržujte laskavě diskrétní zónu, jo?“
„Vy na mě přestaňte hulákat. To nemůžete říct normálně?“
„No tak promiňte, ruply mi už nervy…“
Muž odstoupí, cosi si zamumlá pod vousy a já konečně zaplatím a s omluvným gestem mizím.
Závěr
Vánoce jsou svátky klidu a míru, ale když mi cizí muž ve frontě dýchal za krk, bylo pro mě těžké si na to vzpomenout. Když se ale na celou situaci podívám zpětně, mohla jsem ji řešit s větším klidem. Jenže právě toho klidu se mi v posledních dnech nedostávalo, v obchodě můj pohár trpělivosti přetekl a pak jsem zkrátka vybouchla. Stydím se a sypu si popel na hlavu. Neměla jsem si z pána dělat hromosvod.
To byl zase den. Letos si od Ježíška přeji, abych pod stromečkem našla více trpělivosti. Tak šťastné a veselé!
