Článek
Dokončovala jsem práci na počítači, když jsem zaslechla, jak dcera odemyká dveře od bytu a už po krátkém přivítání jsem začínala tušit, že se ve škole během dne stalo něco nehezkého. Dostala snad špatnou známku? Pohádala se s někým? - to byly moje první úvahy. Dcera nezapírala a já jsem se díky tomu pravý důvod její špatné nálady dozvěděla vzápětí.
Mami, Adam je fakt hroznej. Řekl mi, že jsem tlustá. Prej stejně jako ty.
Dvě mouchy jednou ranou
Dcera měla co dělat, aby poslední slova zvládla vůbec vyslovit - oči se jí při nich totiž zalily slzami a také mě šokovala spolužákova zákeřnost. Bylo mi jí líto, snažila jsem se ji uchlácholit, a uvnitř sebe jsem cítila obrovskou zlost na toho kluka, kterému se podařila rovnou double urážka. Urazit spolužačku a jako bonus i její mámu? To už je vážně trochu moc, čímž samozřejmě neříkám, že by bylo v pořádku brát si nás do pusy jednotlivě.
Je vedlejší zmiňovat, že tlusté nejsme, ale i kdybychom byly, poukazování na „nedostatky“ tělesného vzhledu přeci není v pořádku. Každé dítě by z domova mělo znát základy slušného chování a nikdo by neměl ubližovat ostatním - fyzicky ani slovně. Nechci házet vinu automaticky na rodiče. Příčin nehezkého chování může být vícero, ale špatný vzor z domova je jednou z nich.
Buďme pro děti vzorem
Povyprávím vám o jedné situaci, které jsem byla svědkem na půdě školy. S klidným svědomím teď mohu říct, že dospělí jsou pro děti občas vážně špatným vzorem. Posuďte sami.
Nedávno jsem čekala na dceru na školní recepci a v místnosti seděl také dědeček s vnučkou, kteří vyhlíželi, až přijde její maminka - z nějakého důvodu byli takhle domluvení.
Když za skleněnými dveřmi recepce zahlédli neznámou ženu kráčející ke škole, začali si mezi sebou přehazovat slova plná posměchu. Ve slovní přestřelce vítězil jednoznačně dědeček.
„Evičko, tak tohle není naše maminka, co?“ mrkl na malou slečnu rádoby vtipný děda.
„No, to teda není. To je jiná paní.“
„Leda že by se nám maminka trochu nafoukla,“ pokračoval, pobavený sám sebou a svou trapností.
„Vypadá jak logo Googlu,“ zakončil svůj rozbor úplně cizí ženy.
„Googlu? Aha, jasně, to logo je taky tak kulaté,“ holčička se začala smát na celé kolo.
Zanedlouho přišla krásná a štíhlá maminka a tahle povedená rodinka, která si dělala legraci z ostatních, konečně opustila brány školy.
Bylo mi z toho úzko. Můžeme se divit, že se děti posmívají ostatním spolužákům, když to jejich rodiny berou jako něco naprosto normálního? Možná je to pro děti průprava na dospělácký život, kdy se setkají s různými situacemi, kterým budou muset čelit, ale ani tak mi to není po chuti.
Svou dceru jsem po incidentu se spolužákem přesvědčovala o tom, že není tlustá a dodala jsem, že vysmívat se ostatním je hloupost. Že se tím nemá trápit, a pokud se to bude opakovat, ať Adama zkusí chytře slovně odpálkovat. Jenže znáte to, lépe se radí, hůře dělá. Krutá slova spolužáka z hlavy hned tak nevymaže. Moje dcera totiž není splachovací a já vím, že dětské křivdy mohou mít následky i v dospělosti - obzvlášť u citlivějších dětí.
Tečka na závěr, která mě hřeje u srdce
Na celé věci jsme s dcerou přeci jen našly něco dobrého. Jakmile jedna ze spolužaček slyšela nadávku na adresu mojí dcery, neváhala, zastala se jí a snažila se jí zase navodit dobrou náladu. Musím dodat, že dcera se v podobných situacích chová také všímavě, neváhá se ozvat, a za to jsem nesmírně ráda.
Velký dík patří všem rodičům, kteří své děti vedou k tomu, aby ostatním neubližovaly, a že jim opakují, aby se chovaly tak, jak chtějí, aby se druzí chovali k nim.
Je skvělé, najdete-li v kolektivu spřízněnou duši, která se vás i zastane, pokud to situace vyžaduje.
