Článek
Už se nám po nich skoro stýskalo. Dobře, trochu přeháním – dva měsíce jsme nemuseli nikoho tahat z postele, kontrolovat domácí úkoly ani připomínat svačinu. Jenže tahle krásná doba pomalu končí.
Některé věty budeme pronášet my rodiče, jiné budou s železnou pravidelností přicházet z druhé strany. A protože školní rok bude dlouhý, nejspíš je všechny stihneme použít nesčetněkrát. Tak se na ně pojďme trošku naladit.
Rodičovské věty
Vstávej, jdeš do školy.
Zpočátku to ještě půjde - děti se těší na kamarády, s nimiž se dlouho neviděly. Nadšení ale nejspíš brzy opadne. Přijde sychravý podzim, venku bude tma a zima, pod peřinou teplo a budík den co den nastavený na 6:40. Vytáhnout děti z postele je často výkon hodný profesionálního vyjednavače. A komu by se taky chtělo tak brzy opouštět vyhřátou postel?
Máš hotové úkoly?
Nad úkoly už s našimi dětmi sice jako dráb nesedím, ale úplně se nezeptat, jestli mají všechno hotové, zatím také nedokážu. Odpověď „jo“ mě většinou uklidní – pokud tedy nepřijde podezřele rychle.
Nezapomeň si svačinu.
Ani připomínka svačiny není na škodu. Když už se s ní ráno piplám, byla bych ráda, kdyby náš byt opustila společně s dítětem. Svačina zapomenutá na kuchyňské lince totiž dítě nezasytí. Zato může vyřešit dopolední hlad rodiče, který zrovna trčí na home office.
Vezmi si mikinu.
Případně bundu, deštník, čepici, holínky nebo softshellové kalhoty. Zkušenější rodič ví, že fakt, že je venku deset stupňů, není dostatečným argumentem. Dítěti zima nebude - tak určitě. A když vám řekne, že mu odpoledne byla zima, ani náhodou to nesouvisí s ranním rozhodnutím nevzít si bundu.
Měj pěkný den.
Tuhle větu budu říkat moc ráda. Protože přes všechno to ranní vstávání, zapomenuté svačiny a domácí úkoly je nakonec nejdůležitější, aby ten den opravdu pěkný byl. A ideálně aby se dítě odpoledne vrátilo i s mikinou.
Věty školáků
Mně se nechce. Nech mě ještě chvíli spát.
Téhle větě rozumím ze všech nejvíc. Mně se totiž v 6:40 nechce úplně stejně, ale je mi jasné, že pár minut navíc v posteli stejně nic zásadního nezmění.
Já za tu trojku nemůžu.
No jasně, to dá rozum! Paní učitelka dětem neřekla, že budou psát písemku. Nebo to řekla, ale bylo to už minulý týden. Nebo v písemce bylo něco, co tam rozhodně být nemělo. Důvodů, proč za trojku nemůže její majitel, existuje překvapivě mnoho.
Ale ostatní to taky nemají.
Neměli domácí úkol, zapomněli si přezůvky nebo školní pomůcky a z písemky dostali stejně špatnou známku. Ostatní zkrátka fungují jako univerzální argument.
Zapomněl jsem si to ve škole.
Typicky učebnice nebo pracovní sešit, který je potřeba k vypracování domácího úkolu na zítra. Následuje obepisování rodičů a úpěnlivá prosba o vyfocení konkrétní stránky. Naštěstí v tom nejsme sami. Dnes fotí někdo stránku nám, příště zase my někomu jinému. Prostě takový školní výměnný obchod.
Potřebuju peníze na výlet.
Nebo na divadelní představení. Na sešity. Na novou učebnici angličtiny. Na kino. Vždycky se najde něco, co je potřeba zaplatit. Tahle věta je oblíbená obzvlášť večer před termínem platby. Ideálně doplněná požadavkem na přesnou částku v hotovosti.
Mami, Sofie mě zve na narozeniny. Musíme potvrdit účast a koupit dárek.
Nebo David, Ema, Vojta, Luky, Tobík a spousta dalších. Během školního roku nás čeká slušná řádka dětských oslav, potvrzování účasti a nakupování dárků. Děti se baví, rodiče nakupují a rodinný rozpočet pláče díky další pravidelné položce.
No a nakonec je tu jedna věta, kterou znají snad všichni rodiče školáků napříč celou republikou.
A proč mi to říkáš až teď?
„Mami, zítra potřebuju přijít v kostýmu.“
„A proč mi to říkáš až teď?“
„Tati, zítra máme odevzdat projekt.“
„A proč mi to říkáš až teď?“
„Nejpozději zítra potřebuju 250 korun na výlet. Máme to mít přesně.“
„A proč mi to říkáš až teď?“
Tak jo! Jsme připraveni a školní rok může začít.
