Spící dítě, hodné dítě

Jste-li už teď pohoršeni titulkem a perexem, tento článek asi nebude nic pro vás. Možná jste si mě rovnou, a vlastně správně, zaškatulkovali jako tak trochu sobeckou matku.

Máte-li podobné pocity spojené s rodičovstvím nebo si jen rádi přečtete trochu nadsázky od milující matky dvou neustále hádajících se dětí ve věku 5 a 8 let, přeji fajn počteníčko. Co si budeme povídat, někdy není špatné zjistit, že ani jinde není tráva zelenější.

Každé ráno jsem probouzena budíkem v 6:20. Se zíváním se vyhrabu z postele, jdu nachystat snídani a svačinku do školy a v 6:40 budím své dva ďáblíky, kteří se začínají špičkovat už u snídaně. Přijde mi, že je to už takový jejich folklor.

Málokdy máme idylické (nejen) ráno bez provokací ze strany dětí, které si v tomto směru nemají co vyčítat. Mladší se donedávna držel zpátky, ale už se naučil, že si nic nemá nechat líbit. Trochu z toho šílím, ale abych přežila ve zdraví, v hlavě si opakuji mantru co se škádlívá, to se rádo mívá.

Cože? Vždyť to ale vůbec nevypadá, že by se měli rádi.

Ale já vím, že ve skutečnosti se někde v hloubi dětských duší rádi mají. Neshody mezi sourozenci jsou normální a za pár let snad docení, že mají sourozence. Nebo ne?

Sama v anketě zaškrtávám možnost ano. S mým bratrem jsme k sobě našli cestu až v době, kdy jsme se začali vídat pouze o víkendech.

Ale to jsem trochu odbočila…

V 7:35 konečně vyrážíme z domu a já se nemůžu dočkat, až děti budou ve škole a ve školce a konečně budu moci na pár hodin vyskočit z role soudce. Odvedení dětí do školských zařízení je pro mě hned po jejich spánku druhou nejlepší chvílí plnou zaslouženého klidu.

Pracuji z domu, po odvedení dětí zvládnu nakoupit a než začnu pracovat, uvařím si kávu, hodím nohy na stůl a jen tak si užívám opojné ticho.

Po práci legraci? Ale vůbec ne

Odpoledne vyzvednu děti a domů obvykle přijdeme mezi 16:00-17:00. Po zbytek dne nás čeká společně strávený čas, svačina, úkoly, nějaká zábava (jak pro koho), večeře, koupačka a hurá, nakonec spánek.

Banánový koktejl, kam se podíváš

Nedávno si dcera k odpolední svačince sama připravovala banánový koktejl s pomocí ponorného mixéru, za chvíli slyším z kuchyně ránu s doprovodným zvoláním: „Ale né, celé se to vylilo a další banán už nemáme.“

Mě mnohem víc potrápilo, že sladký koktejl zatekl všude, kam mohl, a o zábavu bylo zase na chvíli vystaráno. Ale co… Chybami se člověk učí. Zkouším tedy zachovat klid přesto, že to ve mně vře jako v papiňáku.

Následuje vztekání a odmlouvání u domácích úkolů, pár sourozeneckých šarvátek způsobených únavou a vážně se těším, až naše zlatíčka konečně usnou.

Normálně bych čekala, že si děti o víkendu pospí. Osobně se na víkend těším, protože obvykle nemám žádné povinnosti. Děti to mají jinak. Zatímco v týdnu mám problém vytáhnout je z postele, aby stihly školu, o víkendu vstanou v 6 hodin.

Sourozenecké šarvátky probíhají samozřejmě i o víkendu a je jich víc díky tomu, že spolu trávíme celý den. O víkendu většinou vyrážíme ven nebo na výlet, kde se hádkám obvykle vyhneme.

Náš týdenní režim se víceméně opakuje stále dokola až na pár malých změn. Například místo vylitého koktejlu se vysype celá sklenice drobných třpytek na tvoření nebo den skončí rozbitou hlavou. To se naštěstí stalo jen jednou a večer jsme skončili na pohotovosti na šití.

Pokud máte pocit, že zažíváme jen to špatné a že jsem hrozná matka, jste na omylu. Zažíváme spoustu dobrých věcí, své děti miluji nadevše, ale o tom tento článek tentokrát nebyl.