Článek
Probudila jsem se do nádherného dne. Slunce svítilo, jako by chtělo konečně napravit všechny ty šedivé týdny předtím, a já měla chuť okamžitě nasát trochu vitamínu D i ztracené energie. Odpoledne jsem plánovala cyklovýlet, ale dopoledne jsem si chtěla užít v klidu. Nikam se nehnat, prostě jen tak být.
Bohužel jsem nebyla jediná, kdo měl podobný nápad.
Balkonové dopoledne
Uvařila jsem kávu, připravila si skoro až královskou snídani a k tomu otevřela novou knihu, na kterou jsem se těšila celý týden. Všechno jsem si odnesla na balkon ke stolečku, který jsem minulý víkend poctivě vydrhla, aby se na něm dalo hezky vegetit.
Sedla jsem si, natáhla nohy a napila se kávy. V tu chvíli mi něco dopadlo na stůl.
„Tohle na prach nevypadá,“ problesklo mi hlavou, zatímco se na náš čistý stolek snesla další drobná špína.
Začínalo mi docházet, že některý z vykutálených sousedů si taky po ránu vyšel nasát jarní vzduch. Stejně jako já. Jen si místo snídaně a knihy vzal cigaretu.
Proti tomu nic nemám. Ale ve chvíli, kdy popel začne padat ke mně na balkon, už je to problém.
Dávám snídani stranou, protože o popelovou posypku vážně nestojím. Zvednu se ze židle a podívám se nahoru, abych zjistila, odkud to svinstvo padá.
Odhalení hříšníka
Přesně o jedno patro nade mnou vidím nataženou ruku, která z cigarety zkušeně odklepává další várku popílku.
„Ale dobré ráno, sousede! Tak ten popel, který mi vylepšuje palačinky, je od vás? No to jsem si mohla myslet,“ neodpustím si jízlivou poznámku, ačkoliv jindy jízlivá nebývám.
Soused se vykloní z balkonu tak, že o něj mám navzdory naštvání trochu strachu. K mému údivu vypadá naprosto klidně.
„To odfoukne vítr,“ odpoví nakonec a lehce pokrčí rameny, jako by se nechumelilo – tedy nepopelilo.
Chvíli na něj jen zírám. Ne proto, že bych nerozuměla, ale spíš proto, že jsem čekala úplně jinou reakci. Vstřícnější, řekněme.
„No, místo odfouknutí mi to tady leží. Nemůžete si vzít popelník?“ zkusím ho ještě pošťouchnout s nadějí v jeho kladný přístup.
Ale je to marný, je to marný, je to marný… Soused se odmítá podřizovat bláznivé sousedce, která má se vším problém. Nestojí o nevyžádané připomínky a už vůbec se jimi nehodlá řídit.
Znovu se opře o zábradlí, potáhne si z cigarety a odklepne další popel. Dolů. Na můj balkon. Mám to ale smůlu, vítr ten popel opět neodfoukl.
„Je to jen trocha popela,“ dodá po vydechnutí kouře, jako by tím snad bylo všechno vyřešeno. Pro něj to vyřešené je. Dolů odhazuje i nedopalek a mizí v útrobách svého bytu.
Přemýšlím, jak tohle vyřešit, když odmítám vyvolávat sousedské konflikty, kterým se raději vyhýbám.
Deštník jako nový balkonový standard
Od té doby si na balkon beru kromě kávy, snídaně a knihy deštník. Ne kvůli počasí. Kvůli sousedovi! Protože člověk si tady nikdy nemůže být jistý tím, že odněkud zase něco nepřiletí.
A jak byste to na mém místě řešili vy?
