Velký smog v Londýně trval pět dnů a zemřely tisíce lidí

Tato pohroma způsobila smrt přibližně 12 000 obyvatel a byla hybnou silou změn k modernímu přístupu k životnímu prostředí, které se reflektovaly v řadě konferencí OSN (např. Deklarace Konference Organizace spojených národů o životním prostředí) a konceptu udržitelného rozvoje.

Londýňané vzhledem k ochlazení spálili v roce 1952 více uhlí než obvykle a ve stejné době byla ukončena také výměna původních elektrických tramvají za dieselové autobusy. Silně znečištěný vzduch byl uzavřen chladnou vzduchovou vrstvou a koncentrace nečistot se dramaticky zvýšila.

Smog byl problémem Londýna již ve 13. století kvůli spalování uhlí. Jak se město rozrůstalo, situace se zhoršovala. Stížnosti na kouř a znečištění vzrostly v roce 1600, kdy byla nakonec za krále Jakuba I. schválena neúčinná legislativa omezující spalování uhlí. Rychlý růst průmyslového odvětví, který začal koncem 18. století, podmínky ještě zhoršil.

Znečištění ovzduší dosáhlo krize v 19. století. Narůstalo topení uhlím doma i v továrnách a  znečištěné emise díky tomu výrazně vzrostly. Právě v této době se objevila mlhou zatížená atmosféra Londýna živě vykreslená v románech Charlese Dickense a Arthura Conana Doyla. Navzdory zhoršení veřejného zdraví se pro kontrolu smogu udělalo jen málo, vzhledem k množství pracovních míst, které nový průmysl poskytoval.

Velký smog na pět dní ochromil Londýn a veškerou dopravu, kromě vlakového systému londýnského metra. Kvůli špatné viditelnosti se zastavil lodní provoz na řece Temži, byly pozastaveny lety a nejezdily vlaky. Řidiči uprostřed dne rozsvítili světlomety a vykláněli se z oken aut, aby viděli alespoň o kousek dopředu. Mnozí považovali úsilí za marné a jednoduše opustili svá auta.

Viditelnost byla v některých částech Londýna natolik zhoršená, že chodci neviděli na vlastní nohy. Protože doprava byla výrazně omezena, sípající lidé si ve smogu hledali cestu do nemocnic sami.

Úřady rodičům doporučily, aby své děti neposílali do školy, částečně i ze strachu, že by se ztratily v oslepujícím smogu.

Divadelní představení a koncerty byly zrušeny, protože diváci by neviděli na jeviště. Vzrostla také kriminalita na ulicích. Lidé museli používat baterky, aby viděli, kam jdou.

Velký smog z roku 1952 byl smrtelný, zejména pro starší lidi, malé děti a osoby s dýchacími problémy. Silní kuřáci byli obzvláště zranitelní kvůli svým již poškozeným plicím. Zejména mezi muži bylo kouření v té době běžné.

V souvislosti s pneumonií a bronchitidou došlo k prudkému nárůstu úmrtí a hospitalizací. Velký smog v Londýně neměl dopad pouze na lidi, ale také na zvířata. Stáda dobytka ve Smithfieldu se údajně udusila k smrti.

První zprávy odhadovaly, že asi 4 000 lidí zemřely předčasně v důsledku smogu. Škodlivé účinky však přetrvávaly a úmrtnost zůstala výrazně nad normálem až do léta 1953. Mnoho odborníků odhaduje, že si Velký smog vyžádal nejméně 8 000 životů, možná až 12 000. 

Přesto, že mlha trvala pět dní, její závažnost nebyla plně doceněna, dokud nebyl o několik týdnů později zveřejněn počet obětí.

Po událostech v roce 1952 se závažnost znečištění londýnského ovzduší stala nepopiratelnou. Britská vláda zpočátku jednala pomalu, ale o čtyři roky později, v roce 1956, přijala zákon o čistém ovzduší jako přímou reakci na smrtící mlhu.

Zákon zřídil po celém městě nekuřácké oblasti a omezil spalování uhlí. Majitelům domů byly navíc nabídnuty granty, které jim umožnily přejít na jiné zdroje vytápění, jako je ropa, zemní plyn a elektřina. Ačkoli změna byla postupná, zákon o čistém ovzduší je obecně považován za hlavní událost v historii životního prostředí, který pomohl zlepšit veřejné zdraví v Británii.

Velký smog v Anglii v roce 1952 je důležitým milníkem v historii boje proti znečištění ovzduší, který vedl k zavedení nových opatření a legislativy pro ochranu životního prostředí.

Zdroje: